Jakub a jeho pán

Svou humornou hrou vzdal Kundera poctu jedné z největších rozkoší: rozkoši z vyprávění. Putování plebejského sluhy Jakuba a jeho pána, pěšky a bez koní, přináší divákům milostné dovádění, intriky a příběh jednoho velkého přátelství. „Jsem hedonista chycený do pasti extrémně zpolitizovaného světa“, říkal o sobě Milan Kundera. Když kdysi tíživá ruská iracionalita dopadla na naši zemi, pocítil autor instinktivní potřebu nadýchat se zhluboka ducha západního Novověku. A zdálo se mu, že nikde není koncentrován s takovou hutností jako v karnevalu inteligence, vtipu a fantazie, jejímž zosobněním je Diderotův román Jakub fatalista. Jakub a jeho pán ovšem není jeho divadelní adaptací, je to Kunderova vlastní variace na Diderota, a protože hra byla počata v obdivu, je „poctou Diderotovi“. Tato pocta je mnohonásobné setkání: dvou velkých spisovatelů, ale i dvou století. Těžko říct, kam kráčíme. A těžko říct, jestli vede pán Jakuba, nebo spíš Jakub svého pána…