Zahoďte předsudky a přijďte se podívat na Tamerlána
Rozhovor s kontratenoristou Vojtěchem Pelkou, patřícím k nejvýraznějším osobnostem nastupující operní generace.
Kontratenorista Vojtěch Pelka patří k průkopníkům kontratenorového oboru v České republice. Na plzeňském jevišti se už představil v Monteverdiho Korunovaci Poppey i Orfeovi, nyní se však vrací v mimořádně náročné titulní roli Tamerlána v opeře Josefa Myslivečka. Setkání s hudbou českého skladatele evropského formátu, role psaná pro slavného kastráta a otázka autenticity vysokého mužského hlasu dnes – to vše otevírá rozhovor o cestě mladého pěvce, který se nebojí velkých výzev.

V našem divadle ses už představil v roli Nerona v Korunovaci Poppey a také v inscenaci Monteverdiho Orfea. Jak na tyto spolupráce vzpomínáš?
Na obě inscenace vzpomínám se značnou nostalgií, avšak každá z nich má pro mě jiný emoční náboj. Opera Orfeo byla moje první divadelní zkušenost, která mě připravila do dalších let na jevišti. Byl to pro mě doslova křest ohněm, protože jsem tehdy musel nastudovat hned čtyřroli – Pastore, Speranza, Proserpina a Eco. Monteverdiho opera není jednoduchá a pro začínajícího mladého pěvce bez zkušeností to platí dvojnásob. Bylo to náročné období, které mi ale přineslo mnoho zkušeností, jež zúročuji dodnes.
Velkým překvapením pro mě bylo obsazení do hlavní role Nerona v Korunovaci Poppey. Byla to pro mě sice čtvrtá inscenace v pořadí, avšak stále mi bylo teprve dvacet let. Vzpomínám si, jak jsem vše vnímal jinak než v prvních chvílích na jevišti – tréma byla menší a zkušeností bylo více. Přiznám se ale, že současnost si užívám mnohem více, a to díky nadhledu získanému věkem a sebejistotě, kterou osm aktivních let na jevišti přináší.

Máš široký repertoárový záběr, zpíváš baroko, klasicismus, raný romantismus, současnou hudbu i folklor. Ve kterém období či stylu se cítíš nejvíc doma?
Miluji rozmanitost; myslím, že umělec by se měl občas utrhnout ze zaběhlých kolejí a odskočit si k jinému repertoáru či stylu. Mé hudební kořeny tkví v moravském folklóru. Jako rodák ze Zlína jsem k němu měl blízko – tančil jsem, hrál v cimbálce, ale hlavně zpíval. Když jsem si oblékl kroj, byla to pro mě srdeční záležitost, vnímal jsem ho jako svůj vůbec první divadelní kostým.
Samozřejmě jsem si jako teenager s hudebním sluchem zkusil i pop, ale srdce mě táhlo zpět k vážné hudbě. Kolem čtrnácti let jsem přestal opeře vzdorovat, přijal ji a naštěstí se do ní i hluboce zamiloval. Zpočátku jsem si myslel, že mým údělem bude jen baroko. Časem jsem ale zjistil, že repertoár kastrátů je obrovsky široký a kleneme jím oblouk od staré hudby až po současnost – vyjma romantismu, který je u nás obecenstvu nejznámější.
Každé hudební období nabízí jiný pohled na emoce a děj, je odrazem tehdejší společnosti a kultury. Vždy se snažím do skladby maximálně ponořit a vizualizovat si život té konkrétní doby se vší jeho krásou i špatnostmi. Jsem sice velký nadšenec do 18. století, které je mému srdci nejblíž, ale díky rozsáhlému repertoáru si mohu plnit i jiné hudební sny. Ve 20. století a soudobé hudbě mě baví ta absolutní volnost – mohu si hrát s hlasem, zpívat česky a používat výrazové prvky, které by v přísné klasice neprošly.
Jaké je tvoje setkání s Myslivečkovým Tamerlánem? Jsi asi první kontratenorista, který tuto roli ve zřídka uváděné opeře zpívá.
Josefa Myslivečka, jeho umění, tvorbu i životní cestu jsem vždy hluboce obdivoval. Jeho odhodlání stát se skladatelem je pro mě nesmírně inspirující. Byl jedním z nejúspěšnějších autorů své doby a my bychom na něj měli být jako Češi náležitě hrdí. Vždyť pro neznámého skladatele z Prahy bylo takřka nemožné obstát mezi italskou elitou, a on to přesto dokázal. I když jeho život nebyl dlouhý a závěr připomínal spíše tragédii, v jeho hudbě slyšíme štěstí, zápal a obrovský životní náboj. Je jedním z těch tvůrců, kteří vás dokážou nabudit, rozplakat, dojmout či uvrhnout do melancholie. V čem ale vidím jeho největší sílu? Řekl bych, že v neskutečném temporytmu a energii, kterou jeho dílo pulzuje.
Je pro mě nesmírnou ctí připsat si v době velkého boomu kontratenorů toto prvenství. Vnímám zde určitý průsečík mezi jeho cestou za kariérou a mou snahou prosadit se jako český kontratenor. Chci světu ukázat, že i u nás můžeme tento obor rozvíjet na světové úrovni a usilovat o maximální autenticitu v interpretaci hudby kastrátů.
Samotná role Tamerlána je extrémně náročná jak pěvecky, tak dramaticky. Byla napsána přímo na tělo slavnému kastrátovi Giuseppemu Millicovi, přezdívanému ‚Il Moscovita‘. Tento Myslivečkův blízký přítel vynikal hlubokým citem a dramatickým výrazem, díky čemuž byl i ideálním interpretem Gluckových reformních oper. Sám jsem zpíval Gluckova Parida a Orfea, a ačkoliv jde o jiné hudební pojetí, obě role spojuje nutnost pěvecké bravury, dramatičnosti a dokonalé dechové techniky, kterou Millico bezpochyby ovládal.

Co bys vzkázal divákům, kterým vysoký hlas připadá pro mužské postavy nepřirozený?
Vzkázal bych jim, že se rozhodně není čeho bát. Ačkoliv si mnozí myslí, že jde o novodobý výstřelek, kontratenoři jsou tu s námi už od středověku. Zpívali duchovní hudbu, gregoriánské chorály a svou tradici si udrželi i v renesanci; dalo by se říct, že jsme byli přímými předchůdci kastrátů. Dříve navíc neexistovalo tak přísné dělení hlasových oborů, takže si spousta tenoristů do kontratenorové polohy běžně odskakovala.
V baroku jsme dokonce stáli na jevišti bok po boku s kastráty. Ti nás však časem vytlačili. Krutý zákrok, který podstupovali, vytvořil z jejich těl dokonalý nástroj s unikátní rezonancí a dispozicemi, kterému přirozený hlas nejen kontratenorů v té době jen těžko konkuroval. Kontratenoři se tak stáhli do ústraní, především k duchovní hudbě v Anglii. Tam naše tradice přečkala až do 20. století, kdy nás skladatelé jako Benjamin Britten a vzrůstající zájem o starou hudbu vrátili zpět na výsluní.
Dnes se s jistotou ujímáme nástupnictví po kastrátech a snažíme se jejich fascinující svět znovu oživit. Díky hlubšímu poznání lidského hlasu a neustálému zdokonalování pěvecké techniky se našim předchůdcům snažíme co nejvíce vyrovnat. Nejde totiž jen o to, aby muž zpíval vysoko, ale aby zpíval krásně, barevně, zvučně a přirozeně. Proto zahoďte předsudky a přijďte se podívat na Tamerlána. Věřím, že jakmile zvládnete prvotní překvapení, tento obor si zamilujete.