Ariadna na Naxu
Jiří Antonín Benda
Ariadna na Naxu
Význam Jiřího Antonína Bendy (1722–1795) spočívá především v oboru scénického melodramu. Benda navázal na myšlenku Jeana Jacquesa Rousseaua vytvořit jevištní dílo v národním jazyce, kde se mluvené slovo a nástrojová hudba budou střídavě podílet na vytvoření dramatického celku.
Na rozdíl od Rousseaua, který chtěl, aby hudba vytvářela podklad pro pohybovou stránku hercova projevu, Bendova hudba vycházela z textu, neboť autor chtěl vytvořit nové hudební drama, jehož základním požadavkem bude dramatická pravdivost.
První Bendův melodram vznikl na německé libreto Johanna Christiana Brandese v Gotě koncem roku 1774, kdy se poprvé uskutečnila spolupráce mezi Seylerovou divadelní společností a místním dvorním kapelníkem a skladatelem Bendou. Až do příchodu Seylerovy společnosti Benda obstarával pouze hudbu chrámovou a komorní. Přesto hned jeho první dílo Ariadna na Naxu (premiéra 27.1.1775) a bezprostředně následující Medea na libreto Friedricha Wilhelma Gottera (premiéra 1.5.1775) se staly reprezentanty tohoto hudebního žánru a současně paradigmaty jeho dalšího evropského vývoje.
Jedná se o formu duodramatu – tedy dva po sobě následující monology Thesea a Ariadny, přerušené jen na třech místech hlasem víly Oready. Orchestrální mezihry jsou většinou jen několikataktové, ale tato stručnost není na úkor citového výrazu. Hudební obsah se úzce pojí k obsahu přednášeného monologu. A nejen to; Benda dokázal dát hudební složce samostatné významové nuance, které nesou dokonce i podtext zpochybňující význam slov.
Hudební složka se stává často i platnou nositelkou dějových změn. scelovacími prvky výstavby jsou reminiscenční motivy. Ty dávají do souvislostí textové a hudební pásmo, aby tak ve vypjatých místech zaznívaly dohromady. Mimořádná je zde hudební tónomalba krajinné scenerie, jakou najdeme až v dílech romantiků. Významotvorná je i samotná instrumentace: vedle smyčcového základu ji tvoří flétna, hoboj, fagot, lesní rohy, trubky a tympány, ovšem Benda využívá jejich nástrojových barev (hoboj pro milostný cit, fagot pro chmurnou náladu).
Bendův melodram podstatným způsobem rozšířil výrazové a obsahové možnosti instrumentální hudby vůbec. Zcela nové bylo i řešení hudebně dramatické formy – bez uzavřených čísel, což ovlivnilo další vývoj hudebního dramatu. Motivická práce, která posloužila Bendovi jako stavební základ celého díla i jako prostředek dramatické gradace, se stala samozřejmým požadavkem veškeré hudby.
Doc. PhDr. Věra Šustíková, Ph.D.
