Všichni musíme být zodpovědní. To je moje krédo

Apolena Veldová je velkým pojmem v divadelní profesi. Jako herečka dlouhá léta působila v Národním divadle moravskoslezském, ve Švandově divadle v Praze a nakonec v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Vytvořila desítky významných divadelních postav, aktivně pracuje v rozhlasové tvorbě, známa je i z četných dabingů, věnuje se pedagogické činnosti. V Plzni se jako šéfka souboru činohry od roku 2019 podílela na budování souboru a jeho směřování. Díky svému synovi se stala babičkou. Letos se rozhodla šéfování činohry předat dál, naštěstí se do souboru vrací v plném úvazku jako herečka.

V jednom z mnoha rozhovorů, které jsi při různých příležitostech poskytla, mě zaujala tvá věta: „Na jevišti je důležité myslet.“ Jak jsi to myslela?
Především jsem tak byla vychovávána. Pak jsem na Pražské konzervatoři studovala u pana Radovana Lukavského, který byl prototypem „myslícího herce“, tedy inteligentního, vzdělaného a chytrého člověka, který nám kladl na srdce, že je důležité hledat emoce, ale zároveň roli vždy takzvaně rozklíčovat. Já proto postavu, kterou ztvárňuji, beru trošku jako křížovku. Je v ní spousta tajenek a k nim se musíš nějakým způsobem dobrat. Vyplňuješ políčka a pak ti třeba ta tajenka vyjde nebo ta prázdná políčka odhadneš. Vyplňuješ je ty, režisér, scénograf, a především tvoji kolegové, protože divadlo je akce a reakce. Když tu tajenku pak odhalí i diváci, šla jsi správným směrem. Ale úplně prvotní vstup je, že si něco o té hře a o své postavě myslíš.

Ve své současné práci, v roli Vivian, už máš vyplněnou tajenku?
No, zrovna tahle role je v tomto smyslu specifická, mám dojem, že tam je tajenek mnoho. U Vivian to bez myšlení nejde. Hra je komplikovaná, mnohovrstevnatá, obsahuje složitá sdělení. Jednou z vrstev hry jsou metafyzické verše, jejichž obsah je na první poslech téměř nepochopitelný, a přesto musí být divákovi sdělný. Bez vstřícného přemýšlení by se ve hře herec i divák ztratil, emoce jsou zde spíše skrývány, odhalují se postupně. Vivian je profesorkou literatury a je velice chytrá, dokonce až tak, že jí přehnaný intelekt v podstatě zničí život.

Je podle tebe lepší být hercem „myslícím“ nebo „pudovým“?
Herec má být obojím dohromady. Jde o to, co převažuje.

V té souvislosti mě napadá, hrála jsi někdy hloupou nebo primitivní postavu?
Ano, hrála a dělalo mi to dost velké problémy. Vím, že režiséři velice trpěli a já taky, vůbec jsem nevěděla, jak k roli přistoupit. S tím „ráciem“ totiž ruku v ruce vedu v životě i zodpovědnost, to znamená, že jsem se cítila velmi zodpovědná za danou roli a nějak mi to nešlo dohromady s uvolněností a improvizací. V hledání nezodpovědného herectví mi pomohlo hostování v ostravské Komorní scéně Aréna, tam jsem necítila tíhu zodpovědnosti velkého divadla, mé domovské scény, a mohla si jen tak „blbnout“. Složité hledání naivity postavy bylo třeba při zkoušení Portugálie s režisérem Michalem Langem. To bylo utrpení pro obě strany. On chtěl na jevišti naivní, jednoduchou holku a já to neuměla.

Když zmiňuješ Michala Langa, na které režiséry ráda vzpomínáš?
To je hrozně záludná otázka, protože na koho zapomenu, ten se urazí a nebude se mnou do konce života mluvit. Takže diplomatická odpověď zní – ráda vzpomínám na většinu režisérů, se kterými jsem se v hereckém životě potkala (a doufám, že ještě potkám). Bylo jich naštěstí hodně. Mám oblíbence i ty méně oblíbené, ale jmenovat nikoho nebudu. Metoda, která mi je jako herečce blízká, je jasná režisérova vize s možností herecké volnosti tvůrčí práce. Režisér, který ví, co chce, ale přitom je ochoten přijmout i tvé vidění, dává ti důvěru, je připraven s tebou nad věcmi debatovat, třeba se i pohádat. Spory k tvůrčí práci patří. Myslím, že se v této odpovědi nejmenovaní režiséři najdou.

Na kterou svou divadelní postavu v Plzni vzpomínáš nejraději?
Na Margaret Thatcherovou v Linii krásy.

Protože jsi skrytá Margaret Thatcherová?
Protože s mnoha věcmi v ní souzním, to ano, ale především, protože mě bavila práce s Natálkou Deákovou. Původně jsem v inscenaci měla mít pouze jeden monolog. Ale nakonec jich tam bylo víc, takže to evidentně začalo se mnou bavit i Natálku. A také jsem během tohoto zkoušení mohla na jevišti – v kanceláři Margaret Thatcherové – zpracovávat daňová přiznání svých kamarádů… Mohla jsem na jevišti počítat a přitom tvořit roli.

Kdybys nedělala herectví, daně, kdybys nám nešéfovala, co bys dělala?
V tuto chvíli bych například byla ráda na některém z Azorských ostrovů a pracovala bych tam třeba v kavárně. Klidně. Mě vždycky bavilo poznávání nových věcí. Asi bych neuměla něco kreslit nebo rýsovat, nemám vůbec prostorové vidění, ale zrovna si říkám, že mě vlastně mrzí, že jsem nikdy nevyzkoušela nějakou manuální práci. Ale zas – musela by být tvořivá. Určitě bych nechtěla celý život učit. Zajímala by mě diplomacie. Nebo zahraniční zpravodaj, ten by mě taky bavil. V době, kdy jsem si vybírala povolání, jsem zvažovala i novinařinu, ovšem táta řekl: „Přece nechceš dělat novinařinu pro komunisty, to je úplný nesmysl.“ Což byla pravda. Nevím ale, co by mi řekl v této době…

Je ti jako herečce blízká dámská šatna? Myslím tím emoce, se kterými se v dámské šatně můžeš setkat?
Já jsem vždycky patřila spíš do pánské šatny. Mám ji daleko radši, protože mi přijde přímější, svobodomyslnější a vtipnější. Třeba ve zmíněné ostravské Komorní scéně Aréna byla jedna šatna pro všechny účinkující. A mně se to hrozně líbilo. Během převlékání do kostýmu totiž zahodíš všechny zábrany, a přitom probereš spoustu věcí. Když se pak stará Aréna rekonstruovala a udělali nám šatny dvě, tak já se stejně chodila převlíkat ke klukům. Mně ta společná chvíle chyběla. I v našem divadle jsou kolegyně, které vždy najdeš spíše v pánské šatně. Ne že by se tam převlékaly, ale jak mi řekly, je tam větší sranda. Každopádně proti dámské šatně nic nemám, až na výjimky jsem s kolegyněmi vždycky vycházela dobře, snažila jsem se být korektní, slušná, vstřícná. Těch výjimek je opravdu minimum. Ženská povaha je prostě jenom nevyzpytatelná.

Co byl ten moment, kdy sis řekla – „Tak já to šéfování zkusím“. Připomenu jen, že jsi sice dál hrála, ale dost často jsi odmítala režisérům nabídky velkých, a dokonce i středních rolí.
Budu citovat Vivian z naší nové inscenace Vtip, která říká: „Před výzvami nikdy neustupuji.“ Kromě toho, že nabídka na šéfování byla velkou výzvou, tak na druhou stranu jsem tak trošku „zbyla“. Kdysi jsme si v ostravském divadle s kolegou hercem Honzou Fišarem říkali: „Aha, hrajeme spolu, protože jsme si zase zbyli.“ (smích) Tak tady jsem zbyla pro to šéfování já a vlastně jsem obdivovala pana ředitele, že do této volby šel. Je ale pravda, že jsem měla pocit, že za mnou stojí většina souboru, a to byl rozhodující faktor. Pokud do mě soubor vkládá důvěru, neměla bych ho zklamat. Navíc, jak už jsem řekla, baví mě poznávat nové věci a překonávat překážky.

Co jsi zažívala, když ses jako herečka najednou ocitla na „té druhé straně barikády“ – plánování, zodpovědnost, rozhodování, a to i nepříjemné rozhodování?
Zjistila jsem, že by si to měl vyzkoušet každý z nás. Každý herec. Nahlédneš na druhou stranu a zjistíš, že řešení problémů není tak jednoduché, jak nám v herecké šatně připadá. Že existuje spousta rovnic o více neznámých, spousta složité diplomacie a kroků, které musíš podniknout, abys dosáhla aspoň dílčích cílů. Když jsem se rozhodla, že některé role hrát nebudu, jak jsi sama říkala, nebylo to jen proto, že jsem měla upřímný pocit, že by je měl hrát někdo jiný. Jako šéfka jsem zodpovídala za rozdělování úkolů pro členy souboru, za jejich herecký rozvoj a v neposlední řadě za jejich pracovní spokojenost. Měla jsem dojem, že daný herecký úkol potřebuje někdo jiný, protože já měla svůj vlastní, šéfování. Ano, asi jsem musela potlačit své herecké ego, své herecké touhy a přání, ale naštěstí už mi není dvacet, kdy jsem chtěla hrát všechno. Tohle si už sama v sobě dokáži zpracovat.

Které vlastnosti a schopnosti jsou pro jakéhokoliv šéfa podle tebe důležité?
Musí být psycholog anebo musí mít někoho, kdo mu včas a dobře poradí. Musí být rozhodný, v něčem egoistický, a to myslím šéfovsky, ne herecky… Na druhou stranu musí být i tolerantní, zodpovědný, diplomatický, vstřícný, zdravě sebevědomý… je toho spousta.

Měla jsi někdy ideálního šéfa?
Ano, měla… Ty chceš to jméno, viď? Juraj Deák.

Ale já nečekala, že řekneš jeho. Měl nějakou vlastnost, kterou bys naopak oželela?
Asi to není debata přímo o Jurajovi nebo jiném konkrétním režisérovi, mně vlastně na všech lidech obecně vadí, když tzv. káží vodu a pijí víno. Když někdo radí, jak by měl ten který soubor a herci v něm fungovat, a pak to zpochybní svým vlastním jednáním. To mně vadilo a vadí nejen u šéfů, ale i u režisérů a hereckých kolegů. Prostě když se rozhodnu, že něco budu dělat, tak se tomu věnuji a neodbíhám od rozdělané práce k jiné. Musím si svůj čas pečlivě rozdělit. I když jsem se jako šéfka mohla obsadit do velkých rolí, snažila jsem se ukázat, že herec má divadlu mimo jiné také sloužit. Proto mi nevadilo hrát menší role. Pokud chce být herec součástí souborového divadla, často musí něco obětovat. Čas, energii, někdy i ideály. Covid nám to zkomplikoval, myslím, že jsme si zvykli na pohodlnost. Ale každý je přeci odpovědný sám za sebe, za svá rozhodnutí. Za svůj čas. A zároveň za společnou tvůrčí práci na inscenaci. Za to že to mezi námi na jevišti funguje, za to, že je dobrá nálada, i za to, že přijdu včas.

Myslíš, že v dnešní době to mají herci s obživou těžší?
Nevím. Často slyším, že teď si přeci herci musí přivydělat, aby se uživili. Ale tak tomu bylo vždycky. Z divadelního platu jsi nikdy nevyžila. I my „starší“ jsme museli hledat ještě jinou uměleckou práci, abychom zaplatili složenky. Jen jsme museli pečlivě plánovat. Vzpomínám si, jak jsme v Ostravě, když začal po revoluci dabingový boom, dopoledne zkoušeli, odpoledne jsme běželi do dabingového studia, pak na večerní představení a v noci jsme měli v tom studiu spacáky a pokračovali jsme v natáčení. Jiný čas jsme nenašli. A nikoho z nás ani nenapadlo, aby řekl: „Hele, promiň, já nepřijdu pozítří na zkoušku, protože mám dabing.„ To prostě neexistovalo. Až z toho vzešla slavná věta jednoho pana režiséra: „Vy jste nechali duši v dabingu.“ Vím, že to zní „staře“, vím, že hereckých možností mimo divadlo je teď daleko víc, ale rozhodnutí o prioritách je opět jen na každém z nás.

Těšíš se zpátky do souboru?
V nadsázce říkám, že se těším zpátky do souboru, protože se budu konečně moci rozčilovat stejně jako oni, což jsem v pozici šéfa nemohla. Už teď Štěpánu Páclovi, nastupujícímu šéfovi činohry, předávám některé kompetence a vidím, že budu mít víc volného času a víc energie, třeba na DDDéčko, které už několik let při činohře provozujeme. Činohra má díky kolegovi Liborovi Stachovi super podcastový kanál, slíbila jsem před delší dobou, že se budu podílet na dramaturgii některých dílů z historie plzeňského divadla, ale čas jsem na to bohužel nenašla. Takže snad teď. Také se těším, že budu mít v sobě trochu klidnější energii. Doufám. Že mě ve čtyři ráno nebudou budit myšlenky na to, co musím udělat, kam zajít, co dohodnout, koho přemluvit, jaké smlouvy vypsat, co přečíst, co ještě podepsat. Doufám v klidnější spánek. A v to samé doufá i rodina, protože můj manžel Milan to měl se mnou opravdu těžké. A bylo a je obdivuhodné, že se celou dobu staral o naši společnou domácnost. Vždy se z Plzně vracím do spořádaného domova, většinou mě čeká teplé jídlo… což je úžasné, ale těším se na to, až manžela nebudu muset takto zneužívat.

Jsi i herecký pedagog, už ses dotkla DDD, ale ty jsi učila i na DAMU. Co musí začínající herci pochopit, když se chtějí takovou profesí vůbec zabývat?
On je rozdíl mezi hravostí v dětském studiu a střední či vysokou uměleckou školou. Činoherní DDD je jen zájmová činnost, kdy budujeme vztah mezi dětmi, mládeží a divadlem. Nehledáme výsledek, jen zkoumáme, co je herectví, co je divadlo, co je přátelství, co je občanská společnost, co je literatura. V současné době mnoho dětí nečte, proto se je snažíme k ní dovést, ochutnat ji netradičním způsobem, jinak než ve škole. Takže pro nás i pro ně je to spíš zábava. A výsledek, který jednou za rok předvedeme, nemusí být dokonalý. Bývá spíš netradiční. Mimochodem i mě většinou více baví zkoušení než předvádění výsledného tvaru. Hledání cesty je totiž nejzábavnější. Proto se i u každé reprízy snažím v konečném tvaru najít něco nového. A baví mě, když kolega přijde s něčím nečekaným, co oživí náš nazkoušený dialog, případně když se stane něco nepředvídaného.

Ovšem činoherní DDD má ještě jednu výhodu. Tím, že jsou posluchači tak mladí, mají nekompromisní názory, někdy i docela svérázné. Proto jsem s nimi ráda. Navíc jsou dost pracovití, i když to tak pro nezasvěceného nevypadá. DDD je vlastně zábava, která nám přináší vzájemné obohacení. Dalo by se říci, že jde o zájmovou činnost s jistým přesahem.

Ale pak tihle naši Dédédéčkaři nebo děti ze ZUŠ přijdou na uměleckou školu a očekávají, že to bude stejná hravá radost. Jenže začne časově i psychicky náročné studium, radikální změna ve výuce, na kterou byli dosud zvyklí. A pochopit a vydržet tu změnu je pro ně docela těžké. A i když toto náročné studium úspěšně zvládnou, začne existenční starost. Nemáš totiž ničím zaručeno, že to své vysněné povolání budeš dělat.

Takže první otázka, kterou pokládám těm, kteří se chystají ke zkouškám na umělecké školy je – jste připraveni na to, že se možná dostanete na náročnou uměleckou školu a pak budete obsluhovat v kavárně, protože herecké práce prostě nebude? Jste ochotni jít do angažmá na druhý konec republiky? Obětujete pro uměleckou práci veškerý čas? Většinou na mě koukají, jestli jsem se nezbláznila. Ale situace je opravdu složitá – škol a jejich absolventů je mnoho, umělecké práce daleko méně. Myslím té divadelní.

Jsou tedy příliš naivní, mladí lidé, když chtějí dělat tuhle profesi?
Naivní možná, mnohdy očekávají něco jiného. Snadné studium bez matematiky a fyziky vedoucí ke slávě. A jestli se stále častěji ve společnosti mluví o tom, že se mladí lidé cítí nejistí ve svém životě, na umělecké škole se s vlastní nejistotou musíš vyrovnat dvakrát víc. Tam musíš pracovat se svými emocemi, s vlastními, třeba i tajnými problémy, musíš prostě vystoupit ze své komfortní zóny. Mimochodem to je termín, kterým se teď někteří mladí lidé chrání před náročností herecké profese: „To, co po mně žádáte, je zásah do mé komfortní zóny.“ Pedagogové na uměleckých školách to dnes mají daleko těžší, než jsem to zažila já jako studentka. Psychologie je podle mne velmi důležitým faktorem při výuce. Je nutné stále pozorně sledovat tenkou hranici mezi vědomou a nevědomou hereckou prací studenta. Ale zároveň zvyšovat požadavky, které posluchače připraví na nelehkou uměleckou práci. S tím je pak spojená duševní hygiena studenta. Každý se musí vyrovnat s náročností práce, udržet si nadhled, aby ho role nebo studium nepohltilo a nestáhlo do hlubin, ve kterých se utopí. Nejdůležitější je podle mě pro oboustranná vzájemná důvěra a naslouchání. Ovšem za předpokladu, že „komfortní zóna“ není jen výmluvou pro pohodlnost.

Závěrem se chci zeptat, co bys popřála nastupujícímu novému šéfu činohry se znalostí Plzně s tím, že ty moc dobře víš, do čeho jde
Pevné nervy. Dobrou náladu. A nejvíc bych popřála našemu souboru, abychom mu všichni byli oporou.

Díky moc za rozhovor, Api.

Klára Špičková