Od baletních špiček až ke slavnému dezertu

Její jméno zná celý taneční svět. Proslavila ji Umírající labuť, procestovala desítky zemí a dodnes po ní nese jméno oblíbený dezert. Anna Pavlova (1881–1931) patří k nejslavnějším tanečnicím všech dob. Přestože pro své tělesné proporce nesplňovala tehdejší ideál klasické baleríny, dokázala se prosadit na scéně petrohradského Mariinského divadla. Její křehký, mimořádně expresivní taneční projev okouzlil publikum po celém světě. Se svým vlastním souborem navštívila čtyřicet zemí – v roce 1909 vystoupila v Praze a přivedla balet i tam, kde jej do té doby téměř neznali.

„Anna Pavlova nebyla typem dokonalé baleríny podle tehdejších měřítek, přesto dokázala něco, co se podařilo málokomu. Za její zdánlivou lehkostí na jevišti se skrývala obrovská disciplína, vytrvalost a odhodlání. Chtěl jsem vyprávět příběh ženy, která zasvětila tanci celý život, ale zároveň ukázat, co všechno ji tato cesta stála,“ říká choreograf Jiří Pokorný.

Hudební podoba nového baletu vznikla spojením skladeb jedenácti autorů. Jiří Petrdlík a Vojtěch Frank sestavili celek, v němž vedle Čajkovského, Rimského-Korsakova či Delibese zazní také méně známá díla Antona Arenského, Anatolije Ljadova nebo Vasilije Kalinnikova. Součástí je i hudba, na kterou Pavlovová sama tančila, včetně slavné Umírající labutě, kterou pro ni Michail Fokin vytvořil na skladbu Camilla Saint-Saënse Labuť. „Jsem rád, že takto s orchestrem dostaneme k hudbě, která se u nás běžně neslýchá,“ říká šéf souboru opery a dirigent Jiří Petrdlík, jenž dílo také hudebně nastudoval.

Jméno Anny Pavlovové dodnes připomíná také dezert Pavlova. Nadýchaný dort ze šlehaných bílků, šlehačky a čerstvého ovoce pojmenovali na její počest během turné po Austrálii a Novém Zélandu – dodnes se obě země přou o to, kde byl připraven jako první. Křehká pusinka a lehká šlehačka měly připomínat éterický projev baletní legendy, která dokázala na jevišti působit téměř beztížně.