Raději si dávám složitější úkoly

Adame, jsi nyní poprvé ve stálém angažmá?
Ano, doteď se mi to nestalo. Od ukončení studia režie na brněnské JAMU jsem pracoval jako hostující režisér tzv. na volné noze, režíroval jsem všude možně, ale nikdy jsem nebyl v jednom divadle přímo zaměstnaný.

Jakou to pro tebe bude znamenat osobní změnu?
To sám nevím… Očekávám, že budu právě víc pracovat v jednom konkrétním divadle. I když i pohostinsky jsem se do některých divadel vracel pravidelně. Ale teď to bude přeci jen daleko intenzivnější a zároveň budu mít větší odpovědnost, nejenom za svoje vlastní představení, ale za celkovou profilaci souboru, divadla.

Pokukoval jsi v minulosti po nějakém stálém angažmá, nebo jsi zkrátka vyšel z aktuální konkrétní nabídky?
Vyšel jsem z konkrétní nabídky. Nikdy dřív mě to ani nenapadlo. Vždycky jsem tvrdil, že střídání souborů mám vlastně rád, protože každý má trošku jinou energii. Udržovalo mě to stále ve střehu a nějak to tu moji práci barvilo. Nabídku jsem přijal a chci zjistit, co to bude všechno obnášet.

Předpokládám, že i v hostování jinde budeš ale nadále pokračovat.
Pokračovat v tom budu, ale musím si v nabídkách udělat trochu větší pořádek, aby na tom netratilo moje hlavní angažmá zde. Zatím mám domluvenou jednu hostovačku na Kladně.

Do kterých divadel ses opakovaně vracel?
Několikrát jsem pracoval v Příbrami, v Chebu a v Šumperku, na Kladně to bude třetí inscenace, v Mostě jsem režíroval dvakrát. V podstatě všude, kde jsem režíroval, jsem se alespoň ještě jednou vrátil… Vlastně ve Zlíně jsem pracoval jen jednou a v Pardubicích jsem měl jednu inscenaci a dvě scénická čtení.

Když se zamyslíš nad tituly, které jsi v daných divadlech režíroval, dá se říct, že ses nějakým způsobem profiloval už v té době nebo že tě divadla zvala v nějaké dramaturgické konzistenci, anebo jsi jako host spíš vyplňoval to, co jejich repertoár zrovna potřeboval, tedy jsi dělal mix inscenací dle jejich zadání? A do jaké míry výběr titulů spočíval i na tobě?
Ze začátku jsem samozřejmě spíše naplňoval dramaturgické plány konkrétních divadel, dostával jsem nabídku ke spolupráci rovnou s konkrétním titulem, což pro mě bylo výhodné v tom, že jsem si toho vyzkoušel co nejvíc, různé žánry a styly, a mohl jsem se tak sám v praxi zorientovat, co mě samotného baví víc a co méně. Postupem času jsem v některých divadlech dostával větší volnost ve výběru titulů. Úplně volnou ruku mám málokdy, ale vlastně mi to vyhovuje, navíc divadla, do kterých se vracím, už vědí, jakým způsobem pracuju a jak moje inscenace nakonec vypadají, takže už většinou vědí, co a proč nabízejí právě mně, a vědí, jestli jsem toho schopný.

Byl nějaký titul, který tě zaskočil, když ti byl nabídnut?

Možná jo, ale přiznám se, že si nepamatuju všechny věci, které jsem dělal. A pokud mě nějaký titul zaskočil, což je vysoce pravděpodobné, že se stalo, tak jsem si v průběhu příprav k někomu musel najít cestu tak, aby mě nezaskakoval i během zkoušení. Abych si v něm našel něco, proč ho tedy chci režírovat.

Jak moc je pro tebe tedy důležité, jestli ve hře hned vidíš svoje témata, versus vzít si nějaký titul a říct si, že mu sice mnoho nerozumíš, ale pokusíš se v něm i pro sebe něco najít? To dokážeš, takovou pružnost?
Ke každému textu si musím najít svoji cestu a musím ho chtít inscenovat, jinak by pro mě to zkoušení bylo hrozné utrpení a říkal bych si, že bych mohl dělat sto jiných věcí a lépe… Neuměl bych režírovat text, ke kterému bych si nenašel osobní přístup. Ale jsem asi pružný v tom nacházení osobního přístupu, jsem možná schopný si najít osobní přístup téměř k čemukoli. Ale samozřejmě jsou žánry a typy her, u kterých vím, že při sebevětší vůli bych si k nim ten osobní přístup nenašel. Ale ještě jsem takovou hru nedělal, tak ani neumím říct, jestli bych ji v tom případě uměl zinscenovat.

Když jsi hostoval v různých divadlech, souborech, s jinými lidmi, tak to zároveň není jen o tom najít si osobní přístup ke hře, ale i k tomu souboru, k hercům… Ten sis vždy našel? A bylo to hned nebo ses musel učit, jak si vzájemně porozumět v komunikaci režiséra s hercem?
Hned to určitě nebylo a myslím si, že i v tomhle ohledu se mám stále co učit. Občas se stává, že si s některým hercem neporozumíme, a teď to ani nemyslím lidsky, ale ve vidění divadla, v hledání toho tématu. Jenom jsem se postupem času myslím naučil, jak s tím pracovat i s ohledem k sobě samotnému, nezabírat si to tak moc, což se mi dřív stávalo, ale nemá to smysl. Důležité je pokusit se najít tu správnou cestu a zásadní je, aby všem zúčastněným šlo o jednu a tu samou věc, aby vzniklo dobré představení, pak už můžou jít osobní věci stranou, když všichni táhnou za jeden provaz. Pokud k tomu dojde, tak osobní vztahy jsou vedlejší. Ale samozřejmě je stokrát lepší, když si můžu s hercem sednout a kamarádsky říct jakoukoli připomínku. I já jsem přístupný připomínkám od herců. Když herec správně pochopí záměr, tak kolikrát přináší lepší nápady, než jaké jsem měl já doma za stolem. To je pak krásná tvorba, když se to tvaruje společně. Protože když inscenace vznikne společnou tvorbou nebo společnou silou, tak je to pak na té inscenaci i vidět, působí živěji. A herec pak lépe ví, co a proč na tom jevišti dělá. A mě by ani nebavilo být diktátorský režisér, to bych rovnou mohl dělat animovaný film. Nakonec však stejně nastane ve zkoušení fáze, kdy demokracie končí a jistý druh dokončení ten režisér prostě musí převzít.

Jak tě tak poslouchám, přijde mi, že do Plzni přicházíš ve fázi, kdy jsi otřískán mnoha zkušenostmi všeho druhu, po poznání různých přístupů, ve chvíli, kdy sis našel svoji praktickou cestu i někdy potřebný odstup, a tedy jsi ve fázi řekněme i pro provoz vhodné, praktické i pragmatické, a přitom s trvající touhou po tvorbě.
To ano, ale zase bych neřekl, že jsem až tak ostřílený, jsou určitě daleko zkušenější režiséři, nemám za sebou třeba šedesát inscenací, ale má to tu výhodu, že touha po tvorbě ve mně furt je, určitě jsem ji neztratil a nejsem vyhořelý.

Myslel jsem to spíš i ve smyslu vnitřního klidu…
To ano. K tomu jsem dospěl poměrně nedávno, pár let zpátky, ještě před covidem, kdy jsem zjistil, že když ke všemu sám přistupuju s větším klidem, tak i ty výsledky jsou lepší. Když se při zkoušení moc stresuju, mám pak tendenci pořád něco měnit, pořád o něčem pochybovat. A ono je daleko lepší spíš naplnit jednu věc než vše pořád měnit. Proto je pro mě zásadní opravdu velká míra přípravy, abych měl jistotu, že vím, co chci, a byl pak případně schopen měnit cokoli, ale především v zájmu toho zásadního tématu, které chci sdělit.

Tvůj klid a praktičnost jsme myslím velmi dobře využili při našem společném minulém zkoušení – u Čarodějek ze Salemu, kdy se vlivem covidu zásadně zkrátila doba zkoušení. Ale zdálo se mi, že tě to nerozhodilo a byl jsi vždy připraven, i ten klid jsi dokázal hercům předat tak, že nezpanikařili na první čtené zkoušce, když bylo v tu chvíli pouze pět a půl týdne do premiéry. Jaká to byla zkušenost, navíc u takto velkého titulu s velkým obsazením?

Byl to samozřejmě závod, to ano, ale musím říct, že tehdy mi opravdu vyšli vstříc všichni herci, tu skutečnost přijali a mohl jsem jim věřit, vždy byli perfektně připravení. Ta neuvěřitelná soustředěnost, pracovitost a důvěra, kterou jsem cítil, byla strašně povzbuzující. Na to, jak to bylo únavné zkoušení, jsem z něj měl ve výsledku velmi dobrý pocit.

Mám dojem, že právě během tohoto zkoušení sis u souboru získal značnou důvěru…
To se ale spíš zeptej souboru…

Jak si ji hodláš budovat dál?
To je tedy otázka! Pokusím se nezklamat tu důvěru ve mně vloženou.

Před aktuálním zkoušením Příliš drahého jedu jsi přinejmenším projevil odvahu pracovat s ještě větším počtem herců, a naopak v komorním prostoru Malé scény, v němž může vzniknout velká inscenace. Nelehký úkol. Máš ve zvyku dávat si úkoly spíše složité? Mohli jsme jít totiž jistě mnohem jednodušší cestou.
Mohli. Ale já si radši dávám složitější úkoly, je to něco, co mě může posunout někam dál… Kdybych dělal furt to, o čem vím, že umím, tak budu stát takzvaně na místě. Ale když jsem tu hru poprvé četl, tak mě natolik zasáhla, že jsem věděl, že prostě musím, i za cenu toho, že to bude náročný úkol. Ale na druhou stranu, sice je tam těch postav hodně a je to velmi epickým způsobem napsané (s podobně napsanou hrou jsem se dosud režijně ještě nesetkal, i když jsem třeba po Brechtových hrách pokukoval dlouhodobě), ale jsem přesvědčen o tom, že to na tu Malou scénu vlastně velmi hodí, protože ten komorní sál a blízký přístup herců k divákům je v tomto případě zásadní.

Čím bys rád diváky činohry i sebe nadále překvapoval jako režisér? Dá se říct, že bys měl touhu si vytvořit nějakou konkrétní linii nebo předpokládáš, že budeš kmenovým režisérem takzvaně pro všechno?
Já předpokládám, že kmenový režisér by měl být člověk, který opravdu umí nebo je schopný udělat v podstatě jakýkoli titul. Ale zároveň vytváří tvář toho souboru společně s dramaturgií a uměleckou šéfkou, tak si myslím, že nějakým způsobem tam nějaká dramaturgická linie časem bude… Ale ona už tu vlastně je, i když to může působit tak, že ty hry jsou značně rozdílné, ale máme tam dva americké tituly (Králičí nora a Čarodějky za Salemu) a jeden britský (Příliš drahý jed), takže je myslím vidět, že ta anglofonní dramatika je mi nejbližší. A můžu prozradit, že i další moje tituly, které máme naplánované, také spadají do anglo-americké dramatiky. Ale nejsem moc člověk velkých konceptů, nemám v úmyslu se úzce vyhraňovat. Jsem přesvědčen, že tohle divadlo jako instituce je povinno nabízet co nejširší rozptyl inscenací pro co nejširší publikum. Můžu k tomu dodat, že pro mě byly na divadle vždycky zásadní dvě věci, a to téma a herec, který ho umí předat. A tady je velmi silný herecký soubor, takže bych velmi rád stavěl především na tom souboru, na hercích, protože oni jsou základním prvkem jakéhokoli divadla.

Možná můžeme už nyní prozradit, čím budeš ve své odvážné režijní linii pokračovat v příští sezóně, do které sis již v pozici kmenového režiséra zásadní titul světové dramatiky, a to pro Novou scénu: Shakespeara a jeho Richarda III. Co tě vedlo právě k němu? Též sis mohl zvolit něco jednoduššího…
No mohl, ale těch variant na tak velký prostor zas nebylo tolik, když jsme s dramaturgyní vybírali. Já jsem se nejdřív toho titulu trochu zalekl, protože jsem Shakespeara ještě nedělal a tohle je skutečně jeden z těch opravdu náročných Shakespearů, ale přečetl jsem si to znovu a znovu a jak jsem říkal, že si ve hře vždy musím něco najít, tak tady jsem toho našel hodně, ta hra mě začala neskutečně bavit, nejen ve smyslu, že je to nějaká velká, těžká klasika, ale objevil jsem si v ní ohromnou porci černého humoru, který jsem až zapomněl, že v té hře je, a zalíbila se mi tahle možnost pojmout Richarda III. jako zábavného antagonistu. On si totiž svoji cestu na vrchol ohromně užívá a je to v té hře strašně znát, nabízí to tím pádem velké možnosti, jak tu velkou scénu Nového divadla obehrát, a dává to možnost hercům projít si Shakespearem trochu jinak, jako by ho četli poprvé, bez nánosů inscenačních tradic. V tom mi Richard III. přišel i zajímavější než jakýkoli jiný Shakespeare. Je tady ta jedna velmi zábavná ústřední postava, jejíž cesta je v podstatě takovou velmi cynickou černou komedií. Takže je to pěkný režijní a herecký úkol. A zase je to celosouborovka, což vnímám i jako dobrý výchozí bod pro svoji další práci.

Napadá mě, že všechny ty tituly, které jsi zde dosud inscenoval, neexistují tady a teď v nějakém vzduchoprázdnu, ale mají konkrétní společensko-politický přesah do současného dění kolem nás, každý jinak a o něčem jiném. Přepokládám, že i Richard III. tento parametr má.
Určitě má. Ale když si vzpomínám na všechny svoje dřívější inscenace, tak vždycky jsem chtěl, aby nějak komentovaly divákovu současnost, aby tam nebyl zakonzervovaný kus historie, ale abychom se vyjadřovali k něčemu, co divák v současné chvíli žije. Což u Richarda bude taky tak. Je to cesta jednoho šíleného tyrana, ospravedlněná cesta jednoho šíleného tyrana k moci a zároveň je to obraz kolotoče moci, který je nekonečný. A když padne tyran, hned ho následuje druhý, a jediní, kdo na to doplácí, jsou ti obyvatelé, v tomto případě Velké Británie. Ale ta bezskrupulóznost, to není jen o Richardovi, to může být jakýkoli politik současnosti, a navíc nejen politik, ale kdokoli, kdo má ambice vyšší, než je on sám. A jde si za svým.

Tak uvidíme, co všechno si nakonec i v této inscenaci divák objeví, s čím vším si její příběh a její situace propojí. A když říkáš, že všechny tvé inscenace komentovaly aktuální dění, tak jaká další témata či situace, když se rozhlédneš kolem, tě trápí a potažmo by ses jim chtěl v budoucnu inscenačně věnovat?
Těch je mnoho… Jedno z nich by mělo přijít i po Richardovi, ale to zatím prozrazovat nebudu. Ale nevybírám si tituly jen podle toho, co mě trápí, vybírám si i dle toho, co mě povzbuzuje a dodává mi sílu… A rád to střídám, abych nebyl pořád v depresi. Myslím, že později dojde i na nějakou lehčí věc!

Právě, abys diváky nyní nezaleknul, že chceš plzeňskou činohru přivést někam do temnoty…
To určitě ne! I v Příliš drahém jedu je hodně humoru, i když takového britského, věřím, že bude i v Richardovi… Humor je pro mě úplně zásadní záležitost v každé inscenaci! A určitě dojde i na čistokrevnou komedii.

Pro všechny, pro všechny Plzeňáky, všeho věku, všeho zaměření? Slibuješ?
To zase ale nemůžu slíbit, protože každý z nás má jiný smysl pro humor, takže to ani nejde vytvořit inscenaci, která by se líbila všem, ať už komedii, nebo drama. A zaplaťpánbůh za to, protože kdyby šlo vytvořit inscenaci, která se líbí všem, tak je na tom světě něco hrozně špatně.

Zdeněk Janál