CS
pondělí, 29 srpen 2016 09:32

Vzpomínka na Miroslava Doutlíka

Dnes to byl týden, co se konalo poslední rozloučení s významným divadelníkem. Přinášíme Vám vzpomínku Mojmíra Weimanna.

Ve čtvrtek 11. srpna nás po statečném boji s vážnou nemocí navždy opustil jeden z nejvýznamnějších protagonistů plzeňské divadelní scény uplynulého půlstoletí, Miroslav Doutlík. Pro město Plzeň a pro české divadlo vykonal mnohé. Město Plzeň i české divadlo mu za mnohé dluží.

Narodil se 13. ledna 1929 a své dětství a mládí strávil ve středních Čechách, kde jeho rodiče učili na základních školách. Po absolutoriu DAMU byl v první polovině padesátých let redaktorem časopisu DIVADLO. Zlákalo jej ale divadlo živé a nastoupil jako dramaturg do Divadla J. K. Tyla, kde tehdy i ve velmi svízelných podmínkách oněch časů fungoval vysoce kvalitní soubor pod vedením již tehdy pozoruhodné osobnosti režiséra Luboše Pistoria.

Zásadní zlom v Doutlíkově životě nastal, když mu ředitel Rudolf Kubáček nabídl v roce 1961 funkci šéfa operety. Teoretik Doutlík velmi brzy prokázal, že je znamenitým praktikem. Vybudoval v Plzni vysoce kvalitní soubor, který si záhy získal celostátní proslulost. O hudební kvalitu jednotlivých produkcí pečoval tehdy začínající ambiciózní dirigent, pozdější hvězda světových operních jevišť a koncertních podií, Jiří Kout, s nímž Doutlík nastudoval v operetním souboru i klasický operní titul, Auberova Fra Diavola. Cíleně usiloval o kvalitní moderní pojetí klasických operetních titulů (Polská krev, Mamzelle Nitouche, Cikánský baron).

Psala se šedesátá léta a do Čech dorazil muzikál. Miroslav Doutlík byl jedním z jeho neúnavných propagátorů. Plzeň se vedle Brna a Bratislavy stala centrem prosazování nového žánru. Měli bychom si uvědomit, že to v oné době nebylo vůbec jednoduché. Nelze poměřovat minulost dnešními znalostmi a zkušenostmi, ale tehdejší plzeňská My fair Lady, Šumař na střeše, Kiss me, Kate a další muzikálové inscenace, byly události, na které se do Plzně jezdilo.

Miroslav Doutlík si byl vědom toho, že kořením divadla je původní tvorba, a k úspěšné spolupráci přizval řadu významných osobností. Jmenujme namátkou alespoň Zdeňka Petra, Ivo Fischera, Pavla Kohouta, Jiřího Suchého, Jiřího Šlitra a z Plzeňáků vždy pro dobrou věc zapáleného Josefa Koenigsmarka.

Vše změnila jedna neblahá srpnová noc v roce 1968. Její důsledky byly pro Plzeň a její kulturu horší než v mnoha jiných městech. Ředitel divadla Rudolf Kubáček a několik nejlepších umělců bylo určeno k likvidaci. Byl mezi nimi i Miroslav Doutlík. Jeden z nich, skvělý scénograf a mimořádně čistý člověk Vladimír Heller, zaplatil toto tažení svým životem. Proti Doutlíkovi byla vedena zběsilá kampaň, zejména proti jeho inscenacím Fidlovačky a Filosofské historie. Mohl ještě v únoru 1971 realizovat rozkošné představení operety Ralfa Benatzkého U bílého koníčka, poté však nastal vyhazov a zaměstnání řidiče tramvaje, po němž následovalo několik dalších dělnických profesí.

Když došlo na konci sedmdesátých let k nutné generální rekonstrukci historické budovy Velkého divadla, našli se dobří a stateční lidé a zařídili, že se Miroslav Doutlík mohl v divadle objevit jako zaměstnanec OSP Klatovy, podniku, který prováděl rekonstrukci. A poté v tomtéž postavení působil až do listopadu 1989 při budování nové ALFY u řeky Úslavy.

V listopadových dnech roku 1989 se do své někdejší funkce vrátil. Bez jakékoli zatrpklosti, optimistický jako vždy a plný elánu se pustil do práce. Výrazně se zasloužil o to, že DJKT neprožilo po sametové revoluci určité zmatky včetně dočasného poklesu diváků, jako tomu bylo v některých jiných divadlech. Na své předchozí dílo navázal symbolicky replikou inscenace Filosofské historie věnovanou památce tragicky zesnulého Vladimíra Hellera.  Pod jeho vedením vznikla řada výborných inscenací. Jmenujme alespoň dvě, jeho vlastní výtečnou režii muzikálu Sladká Charity a výbornou Šimerdovu, Prokešovu a Moulíkovu Sugar.

Po svém odchodu z pozice šéfa souboru v roce 1997 působil ještě řadu let ve své původní funkci dramaturga a ani poté, co z divadla odešel, na něj nezanevřel. A pokud mu to zdraví dovolilo, věnoval se plně svým dvěma koníčkům, tenisu a výrobě keramiky.

Miroslav Doutlík by měl jednou být mezi prvními, k jejímž jménům bude v síni Slávy plzeňského divadla připojena věta: ZASLOUŽIL SE O PLZEŃSKÉ DIVADLO.

Mojmír Weimann

 

Oficiální zprávy týkající se současných událostí v Plzni najdete na stránce aktuální zprávy z Plzně.