Šlitr Jiří

Aktuální inscenace

Šlitr Jiří

Narodil se v únoru 1924 v Zálesní Lhotě u Jilemnice v rodině učitele kreslení. Výtvarné a hudební nadání prý projevoval už od tří let. Vystudoval gymnázium, a aby unikl totálnímu nasazení, šel pracovat do továrny svého strýce. Ale už za války muzicíroval v Rychnovském dixielandu, který založil. Po skončení 2. světové války vystudoval práva, svůj titul ale uváděl jen zřídkakdy – během své umělecké praxe jej využíval spíše jako komediální prvek v několika inscenacích či v roli advokáta ve filmu Zločin v šantánu (1968). Dvouletou vojenskou službu splnil v Milovicích (1949-1951), kde se stal výtvarníkem Ústředního domu armády. V té době se seznámil s textařem Pavlem Koptou a napsal s ním několik písniček. Kopta jej přivedl na Barrandov, kde začal vystupovat s Miroslavem Horníčkem. Ten ho zase seznámil s Jiřím Suchým, aniž by tušil, jak výrazně tato dvojice poznamená vývoj hudební divadelní scény. Písně z první semaforské hry Člověk z půdy z roku 1959 se staly přes noc šlágry. Ještě větší nadšení vzbudila hudební féerie Zuzana je sama doma, po jejímž uvedení začalo být zřejmé, že se zrodil nový fenomén.

Hudbu ani výtvarné umění Jiří Šlitr nikdy nestudoval, byl geniálním samoukem. Jako pianista se dostal s Laternou magikou i na Expo 1958. Šlo mu prakticky vše, do čeho se pustil. Byl multiinstrumentalistou, uměl hrát snad na všechny nástroje (piano, harmonika, kytara, saxofon, trubka…). Napsal zhruba tři stovky písniček, z nichž mnohé patří do zlatého fondu české pop music (Tulipán, Krajina posedlá tmou, Oči sněhem zaváté, Babetta, Včera neděle byla ad.) a většinou zazněly v některé z jednadvaceti semaforských inscenací, do nichž složil hudbu. Herec Šlitr se zrodil až v roce 1962 v inscenaci Jonáš a tingl-tangl. Když po replikách odříkávaných od klavíru zcela prkenným Šlitrem publikum doslova šílelo nadšením, z páru Suchý – Šlitr se stala nenapodobitelná nejen hudební, ale i herecká dvojice. Jedním z vrcholů jejich tvorby byl pak muzikál Dobře placená procházka.

„Doktor klavír“, jak Šlitrovi přezdíval Horníček, se právnickému oboru nikdy nevěnoval. Byl muzikantem s darem od pánaboha, zároveň i vynikajícím kreslířem, karikaturistou, ilustrátorem a scénografem. Herecky a autorsky se podílel na několika celovečerních filmech, mimo jiné na snímcích Bylo nás deset či Kdyby tisíc klarinetů, hudbu zkomponoval i k další desítce snímků. Žil rychle jako by tušil, že mu osud vyměřil jen málo času pro pobyt na tomto světě. Miloval luxusní obleky, jezdil rychlým BMW a byl známým milovníkem mladých slečen, které brzy a často opouštěl. Na Boží hod roku 1969 pozval své známé na oběd, z něhož se vytratil s tím, že se za chvíli vrátí. Přátelé jej pak objevili mrtvého v jeho ateliéru. Usnul navždy v náruči mladičké semaforské fanynky Jitky Maxové a s ním navždy skončila nejslavnější etapa pražského Semaforu. Příčinou úmrtí byl unikající svítiplyn z kamen, kterým si v ateliéru přitápěl. Spekulace, že šlo o romantickou sebevraždu nebo dokonce vraždu, se nikdy nepotvrdily. Na místě tragédie nebyl nalezen žádný dopis na rozloučenou, podle příbuzných a přátel Šlitr netrpěl psychickými problémy. Na jeho pohřbu zněly písně Láska nebeská a Jo, to jsem ještě žil. Je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze.

 

 

 Nabucco_858x246.jpg