CS
pondělí, 09 listopad 2020 12:54

Rozhovor s režisérkou Natálií Deákovou o tom, jak se zkouší v době koronaviru

Zajímá vás, jak tuto nelehkou dobu prožívá naše kmenová režisérka Natália Deáková? Vyzpovídala ji pro Vás dramaturgyně činohry Johana Němcová.

Natálko, už se známe od DAMU, neměla bych to úplně vypočítávat, ale bude to už kolem dvaceti let, co spolu pracujeme... Prošly jsme si krásným obdobím – svobodným a nezávislým činoherákem v Ústí nad Labem, poté jsi šéfovala 6 let plzeňské činohře, teď jsi v DJKT jako kmenový režisér. Momentálně prochází celá zem a i divadlo obecně nečekanou a těžkou zkouškou. Divadlo je – jako druh živého umění, z pochopitelných důvodů zakázáno. Některá divadla to asi nezvládnou, ale věřím, že divadlo obecně nevymizí, tuhle těžkou dobu přečká, divák na něj počká, a nakonec se vrátí možná v o to větší síle. Jak ty to vidíš?

Ano, taky to vnímám jako zkoušku, kterou zvládnou jen ti odolnější a zároveň přizpůsobivější. Je možné, že spousta z nás už divadlo nebude dělat v míře jako předtím, je možné, že se lidi budou vracet spíše do studiových scén a v těch kamenných budou naopak vyhledávat hlavně komedie, aby ulevili tíze svých osobních životů. Každopádně divadlo přežije, o tom, spoléhaje na jeho odolnost vůči mnohem destruktivnějším historickým okolnostem než je covid, snad ani nemám pochyb.

Při tzv. 1. vlně koronaviru jsi za začínajících restrikcí zkoušela inscenaci Soumrak bohů, zkoušení bylo dvakrát přerušeno, premiéra byla dvakrát odložená. Jak se vám zkoušelo v těchto podmínkách? A ještě k tomu takové temné téma?

Bylo to vskutku nejdelší a psychicky asi nejnáročnější zkoušení mého dosavadního profesního života. Navíc šlo o titul, k němuž jsem měla silný osobní vztah, vybrala jsem si ho a velmi jsem se na něj těšila. Takže jsem se na něj připravovala s o něco větším vnitřním nasazením než obvykle, dalo by se říct, že    jsem jím žila až fatálně. Takže v momentě, kdy se nám zkoušení pozastavilo týden před premiérou – a to v tu chvíli na dobu neurčitou – jsem měla až fyzický pocit přetlaku, zadušeného výkřiku. Ne nadarmo se premiéry přirovnávají k porodům... Ten náš se uskutečnil po půl roce. Během té doby, právě proto, že jde o tak temné téma, téma silné, které se nedá jen tak vytěsnit, jsem se k Soumraku vědomě i nevědomě pořád vracela a nemohla ho dostat z hlavy třeba ani v momentě, kdy jsem s těžkým batohem šlapala po vysokých horách. Myslím, že jsme si ho nosili v sobě, byť asi v menší míře, všichni, a v srpnu jsme se tedy velmi intenzivně vnořili do tohoto světa, aniž bych cítila nějaký výpadek kvality. Divadelní alchymie je ale křehká a nepolapitelná a tak, byť jsme inscenaci dovedli do velmi uspokojivého tvaru v generálce, následovala další, provozem vynucená, dvoutýdenní pauza a premiéra se tak nestala přirozeným vyústěním nasazení a energie všech zúčastněných, ale už jen jakousi přehlídkou nazkoušeného tvaru. Proto jsem, po tom půlročním martýriu, já (a myslím, že ani herci) nezažila tak potřebnou a vytouženou katarzi.

V té době bylo už chození do divadla víceméně hrdinským činem a přesto do DJKT diváci chodili, např. na premiéře, (která nakonec proběhla 25. srpna 2020), to byli i diváci starších ročníků, stateční abonenti. Neudivilo tě to?

Udivilo, vskutku jsem to nečekala, bylo až dojemné vidět, že lidi přes všechno ohrožení, do divadla, byť v menší míře, chodí. Může to znamenat dvě věci – buď, cynicky viděno, lidi nebezpečí podcenili, nebo naopak, mají divadlo tak rádi, že jsou přesto ochotni ho navštěvovat, potřebují ho k životu, k psychické rovnováze. Obojí je možné a realita bude pravděpodobně mixem obou přístupů.

Komedie Španělská muška měla mít premiéru původně v červnu,  posléze v říjnu a teď je zatím datum uvedení určené na prosinec. Inscenace je ve větší míře nazkoušená, skončili jsme těsně před generálkovým týdnem a čekáme, až bude možnost titul uvést. Jaké to je, zkoušet a tušit, že premiéra nebude? Bát se o zdraví starších herců či jiných kamarádů, kteří na inscenaci pracují? Šlo se vůbec soustředit na práci?

Je to hrozné. Hlavně ten strach o kolegy, kteří jsou příslušníky oné ohrožené skupiny.  Odložení premiéry jsem už, obzvlášť po zkušenosti se Soumrakem, přijala s jistou mrzutostí, ale jako fakt. Navíc se opravdu dějí mnohem horší věci než odložení nějaké premiéry, takže jsem své sebestředné pocity vypudila a soustředila se na to, abychom dosáhli co nejpevnějšího tvaru, který bude tak konzistentní, že se po (nevíme jak dlouhé) pauze bude dát snadno oprášit. Zkoušet v těchto časech komedii je ale samozřejmě mnohem výhodnější než děsivě temné drama typu Soumrak bohů – za prvé, k tomu, abychom mohli zkoušet, nepotřebujeme, ani já, ani herci, sahat do černých hlubin lidské duše a emočně se drásat, za druhé, tvar inscenace je jakýmsi strojkem, trochu jako cirkus, nestojí právě na těchto křehkých emocionálních a psychologických pochodech, ale na přesnosti, soustředění a hravosti – což se rozhodně po delší vynucené pauze „nahazuje“ mnohem snáze.

DJKT bylo nucené zrušit zkoušení několika plánovaných titulů. A s každým rozhodnutím vlády se ruší nebo odsouvají další a další. Člověk si uvědomuje, že teď jsou na řadě důležitější věci než divadlo, ale přesto si dovolím úvahu... Až se divadlo vrátí k provozu, až se vrátí divák (a já věřím, že ta doba dřív nebo později přijde), jak se podle tebe divadlo změní? Protože takováto zkušenost se musí promítnout minimálně do dramaturgie. Nebudou se lidi bát chodit do divadla?

Podle mě to bude chvilku trvat, ale lidi se do divadla vrátí, otázkou je, co pro ně budeme hrát. Jaký bude svět po koroně? Děsím se frustrace lidí, děsím se frustrovaných davů, 20.století je učebnicí toho, co může frustrace z nezaměstnanosti, nejistoty, ztráty hodnot, v lidech vyvolat.  Myslím, že bychom měli o to intenzivněji nastavovat zrcadlo lidským slabostem, zastávat onu Schillerem pojmenovanou funkci divadla jako morální instituce, ale samozřejmě ne se vztyčeným výhružným prstem elitářů, kteří poučují frustrovaný plebs, jak se má chovat. Život bude složitější po všech stránkách, divadlo na to musí reagovat, nebo spíš s tím živě interagovat.

Když mluvíš o frustraci... Začínám mít obavu ze zvyšující se agrese kolem sebe. Lidé teď nemohou chodit do restaurací, na sportovní utkání, do divadel, do kin, téměř nikam, jsou naštvaní, frustrovaní a v extrémních podmínkách v nich vyhraje buď ohleduplnost, laskavost a touha pomoci anebo naopak netolerance, sobeckost a agresivita. Je to jednoduše souboj dobra a zla. Nemáš obavu z toho, co se stane, když společnosti bude chybět kultura? Přeci jen, člověk se musí o duši starat. (Pravda, ještě pořád si můžeme pustit hudbu či si zahrát na hudební nástroj...).

Je to souboj dobra a zla, byť je to bohužel složitější v tom, že často nejde jednoznačně určit, co je co. Nekulturnost nastavuje samotné vedení státu. To, jak se chová prezident a premiér země, legitimizuje chování běžných občanů. Z toho je mi asi smutno nejvíc, protože si rozhodně nemyslím, že by Češi byli nekulturní národ, stačí se podívat do historie. Nekulturnost je podle mě znakem celé Evropy, celého západního světa – možná skoro úplně celého. Vyjadřuje tendenci člověka být hlavně pohodlným – být tzv. kulturní, přece vyžaduje nějakou osobní investici, být intelektuálně čilý, zvídavý a otevřený. My jako umělci můžeme „bojovat“ tím, co říkáme, tedy jaká témata si vybíráme a tím jak  – tedy jakou formu volíme. Jiné prostředky nemáme. A je důležité si tento rozklad hodnot, prorůstající celou západní  společností, uvědomit jako historický fakt, s nímž se musíme popasovat. To je povinností umění jako takového. 

Co dělat "divadelního" v téhle době, kdy nemůžeme hrát divákovi tváří v tvář? Nějaký nápad?

Vzhledem k tomu, že jsem napůl rozhlasová režisérka, tak navrhuji rozhlasové podcasty, to mi přijde asi jediné smysluplné…  Lidi jsou navíc doma a častěji, než obvykle si rádi pustí mluvené slovo. Ale to toliko divadelní není, že? …Divadlo ale nic nenahradí, jeho podstatou je přece tady a teď a hlavně SPOLU.

Máš nějaké přání či vzkaz divákům? Lidem?

Přeji všem hodně zdraví, ohleduplnost a vzájemnou podporu... Jinak se to totiž zvládnout nedá! 

Děkuji za rozhovor

Johana Němcová
dramaturgyně činohry