pátek, 13 říjen 2017 09:15

Rozhovor s Janem Holíkem

Na jaký nápoj by asi Honza rád točil reklamu? Jak se mu hraje role kata? A proč má doma chaos? To vše a mnohem více se dočtete v následujícím rozhovoru. Jana Holíka můžete vidět 15. října na Malé scéně v inscenaci Živý obraz.

„Když mě někdo někdy drbe, tak u toho logicky nejsem,“

říká Jan Holík, představitel titulní role v chystané inscenaci Divadla J. K. Tyla Počestné paní plzeňské aneb Mistr ostrého meče  v rozhovoru s dramaturgyní Klárou Špičkovou.

Ačkoliv jsme se poprvé v životě potkali až v Plzni, spojuje nás zážitek z herecké etapy z Činoherního studia v Ústí nad Labem. Až na to, že já dnes nejsem herečka, třebaže jsem se tam v maličkých rolích potácela po jevišti už od čtrnácti let. Tys zakusil plnohodnotné angažmá. Jak na „Činoherák“ a Ústí vzpomínáš?

Činoherák je moje velká láska a myslím, že jsme společně ještě neřekli všechno. Mluvím snad o nějaký vzájemný přitažlivosti, kterou na sebe trpíme. Nehledě na to, že nás se spoustou členů Činoheráku sbližuje hluboký přátelství. Pořád tam ještě hraju kultovní Klub Rváčů a teď se tam navíc těšíme na festival Kult s plzeňským Howiem a Rookiem. Celkově je Činoherák etapa mýho života, která se vám dostane pod kůži a zasekne do srdce tak hluboko, že to nikdo nikdy nedostane ven.

Pokračoval jsi přes královské Vinohrady a v současnosti kotvíš v královském městě Plzni. Čím pro tebe byla Plzeň tak královská výzva?

Především to pro mě byl návrat ke kořenům. Jak rodinným, protože jsem Plzeňák, tak hereckým, protože jsem tady s divadlem začínal, jako úplně nezkušenej elév v souboru operety a muzikálu. Mojí hereckou cestu určila až představení plzeňské činohry, která mi vnukla myšlenku, že bych se měl pohnout dál. 

Kdyby ses zeptal ty mě – a co tady děláš ty? Já bych ti asi řekla: nejsou tu inverze, a když tak cítím pod vzdušnou poklicí jen slad z pivovaru. Mňam. Co máš na tomhle městě rád ty?

Mám tu rodinu a spoustu přátel a vzpomínek na všechno možný. Když v jednom městě prožiješ 23 let, tak jsou v něm prostě různý voňavý i temný místa, který máš ráda. Ulice, parky, hospody, kostely, místa na rande a místa, kde bydlely holky, se kterejma jsem chodil, a místa kde jsem si hrál na hřišti, školy kam jsem chodil, tajemný místa a zahrady, který jsme objevovali se skautama atd…          Ty to budeš mít s Ústím asi podobně, počítám…. a s Ostravou to samý viď? Mě Ostrava vždycky hrozně přitahovala, co nám můžeš říct o životě umělkyně v Ostravě? V čem je to jiný než v Plzni?

Jak zpívá Jarek, Ostrava je moje srdce rudé. Říkám jí Gubernie, nebo Sibiř nebo Země nikoho. Začíná to cestou vlakem před Hranicemi na Moravě. Opouštíš moravskou bránu z Lovců mamutů. Změní se i podnebí. Cítíš kolem sebe přímo apokalyptickou radost. Jako umělec to tam máš dobrý, v Ostravě je svěží vítr hudebníků, výtvarníků, básníků, a samozřejmě divadelníků. Na druhou stranu je Ostrava zahleděná sama do sebe, jakoby nešlo z té daleké gubernie uniknout, tak se občas vzhlíží jen ve svém zrcadle a ujišťuje se o své výjimečnosti. Je osamělá a vzdorovitá.  Plzeň mi zpočátku připadala jako ráj na zemi. Opravdu existuje něco jako čisté kultivované bohaté město, kde pěstují v parku kytky? Opravdu tu ve volbách vítězí pravice? Opravdu i cestou na Vršíčky (divadelní ubytovna – pozn. red.) mohu čučet na bohatě vyzdobené štíty domů? Zázrak! Připadala jsem si tu chvíli jako ve staré české pohádce, pak jako prvorepubliková dáma na dovolené. Dostala jsem chuť se i jinak oblékat ha, ha.  

Máš, Honzo, bohatou zkušenost s televizními reklamami. Prozraď nám něco o tom, jak se na takovou reklamu herec připravuje? Jak funguje tohle řemeslo?

Tohle téma už řeším daleko více než dřív. Už si opravdu vybírám, komu svůj obličej půjčím. Už se daleko víc ptám a taky daleko víc odmítám. Dříve jsem to moc neřešil, ale teď už prostě reklamu každýmu neudělám. Je pro mě důležitý, co to je za společnost a kam míří. A jak se na to připravit? Především se obrnit trpělivostí, protože reklama není o vás, ale o klientovi, který to platí. Je to jeho dítě a jeho společnost a on si diktuje, jak to bude vypadat a vy to prostě musíte respektovat. Někdy je to trochu náročný, ale ještě se nestalo, abychom se nedomluvili. Když je na obou stranách jistá profesionalita, tak není co rešit.

Kterou z nich máš nejradši?

Je to přece jenom reklama, ta vám nepřiroste k srdci jako milovaný představení, nebo film, spíš tam můžete potkat zajímavý lidi, který pak potkáváte při další zajímavý práci, anebo se z vás prostě stanou přátelé. A už je to zase všechno jednodušší a příjemnější. Takže žádnou reklamní hitparádu nemám. Mám ale jednu značku, který bych dělal reklamu vždycky. Svojí nejoblíbenější značku. Plzeňský pivo. Tam bych se viděl nejradši. To teda jo. Za tu by mě kámoši pochválili.

Chystáme společně komedii Počestné paní Plzeňské aneb Mistr ostrého meče. Už jsi někdy hrál, jak název naznačuje, titulní roli kata? Jak jeho osobu vidíš? Dovedeš si představit, že bys vykonával takovou profesi?

Při zkoušení jsem narazil na zvláštní vnitřní morální rozpor, jak na to katovství jako zaměstnání nebo cech vůbec jde nahlížet. Kat byl v té době brán jako osoba snížená, což znamenalo, že měl celkem těžkej život a neměl to vůbec jednoduchý. Nesměl do kostela, v hospodě seděl jen na třínohý židli, na půllitru neměl ucho, každej se ho bál, dokonce se lidi štítili ho dotknout. A jeho rodinu vnímali úplně stejně. Měl celkem složitej život. Ale na druhý straně přece vykonával fakt strašný zaměstnání, který spočívalo v zabíjení lidí, a někdy to zabíjení musela být show, aby se lid bavil. Zabil za svůj život třeba sto lidí. Z další strany ale musel umět ty lidi zabít rafinovaně a tak musel hodně vědět o anatomii těla a tak taky lidi ve svým volným čase léčil. Tedy ty neodsouzený normální lidi co našli odvahu a zašli za ním. To teď řeším. Co s tím mám udělat sám v sobě a na který straně bych asi v tý době byl. Na straně kata, nebo na straně maloměšťáků? Ví Bůh.

Máš rád komedie? Co je při jejich zkoušení pro tebe nebezpečné?

Mám rád komedie a bohužel jsem už žádnou dlouho nenazkoušel. Teď si hodně v divadle tragédím. Ale myslím, že největší nebezpečí komedie je pointa. Ta se musí umět a je to někdy hodně těžký. Některý fóry mají pointy klidně tři a vy to musíte umět podat lehce, ale naprosto neomylně. Tam když selžete, tak jste trapní a ten fór prostě nefunguje. Na druhý straně trapnost k naší práci patří a musí se umět vydržet, ale když to prostě nejde, tak je to na jevišti hrůůůůza. No a v hledišti si divák zarývá nehty do stehen a prosí vyšší síly, aby to už skončilo.

V naší hře se setkáme přímo s hejnem pomluv. Vzpomínáš si na nejvtipnější a nebo na nejnebezpečnější pomluvu, kterou ses o sobě doslechl?

Když mě někdo někde drbe, tak u toho logicky nejsem, takže já nevím. Nikdy mi žádná pomluva neublížila, ani mě nedostala do problémů. A pokud jsem se dozvěděl, že o mě někdo něco nepěknýho říká, zašel jsem za ním a promluvil si s ním. Zvláštní je, jak se lidi u takový konfrontace začnou divně kroutit.

V Plzni působíš už čtvrtou sezónu. Která divadelní postava tě zatím nejvíc oslovila?

Já je mám rád všechny. I když hraju třeba takovýho parchanta, jako byl Hendrik Hofgen v Mefistovi. Baví mě ta detektivka, přijít na to, proč to dělá, kdo to je? A přes tenhle proces se do něj vždycky dost zamiluju. Jinak bych na jeviště ani nemohl vylézt. Někdy to jde těžko ale někdy lehce. Jako třeba v případě Howieho Leea, nebo třeba Chaerey v Caligulovi. Málokdy jsem na jevišti nerad. To většinou souvisí s tou hrou samotnou, nebo s režijním vedením. Tahle kombinace někdy dokáže způsobit, že se mi to zoškliví. Ale takových případů bylo málo. 

Nevadí ti, když tě režírují ženské?

Vůbec ne.

Můžu snad prozradit, že jsi šťastným otcem dvou malých dětí. Co taková role obnáší? Jak vypadá tvůj všední den?

Mám skoro čtyřletýho syna a skoro roční holčičku. Charakteristika naší domácnosti je teď jedno slovo: chaos! To co má normálně svý místo, se nachází na místech naprosto neuvěřitelnejch. Neustálej hluk a těkání dětí a hraček, papírů, pastelek, kostiček, dudlíčků, lahviček, kašiček, bagříků a pak taky lásky. Ta je teď díky nim všude. Ta to všechno zase vrací ke klidu a to je prostě paráda.

Když by sis měl podat svůj inzerát na nějakou seznamku, co bys tam o sobě napsal? A jak bys definoval svůj vhodný protějšek?

Tak jak se to tam obvykle píše. Pravdu. 38, 179, blonďák, nekuřák, sportovní postavy, klidný, empatický, se spoustou času a dvěma dětmi, hledá ženu, která s ním půjde občas na balkón na cigáro, protože moje žena si už šla lehnout, páč jsme se před chvilkou zase rafli. Bella Italia!

Sdílíš genderové šílenství neoznačovat pohlaví v dětské sekci oblečení, a vyhnout se pokud možno označení pohlaví vůbec?

Moje dcera například nosí hodně věci po našem synkovi. Takže je taky modřejší, než by holka asi měla bejt, mně to vůbec nevadí. Ale mám rád, když můžu rozpoznat, jestli na ulici ještě potkávám chlapy a ženský. Ten unisex mi zavání takovou trochu podivnou bezpohlavností. Když si prostě ženská vezme krásný šaty a projde kolem chlapa, tak je to vždycky událost. Vždycky se „něco“ stane. To je prostě takhle na týhle planetě daný.

Kdyby sis mohl vybrat dobu, místo narození, budoucí profesi… Co by to bylo?

Strašně šikovnej truhlář, Valašsko, teď…