CS
pátek, 31 červenec 2020 14:53

Repertoárové menu nové sezóny | II.

Právě teď je skvělé období pro kulturní vyžití všeho druhu. Dny jsou příjemně dlouhé, a tak zbývá dostatek času na návštěvu nejrůznějších kulturních akcí. Počasí je nevyzpytatelné, a proto se tu a tam rádi schováme před vedrem či naopak před deštěm. Tentokrát se budeme vracet hluboko do historie i hledět do budoucnosti. Seznamte se s těmi nejstaršími i nejnadčasovějšími tituly v našem programu.

Korunovace Poppey  prémiový zážitek.

Když se mluví o Monteverdim, zpravidla se nešetří superlativy. Je dokonce všeobecně považován za jednoho ze zakladatelů či reformátorů žánru opery. Pravděpodobně Vám v souvislosti s tímto velikánem hudebních dějin rezonuje spíše titul Orfeus, to je patrně jeho nejznámější dílo. Nicméně za vrchol jeho práce (a zároveň za vrchol tehdejší tvorby) je navzdory tomu pokládána Korunovace Poppey.

Dílo poutá pozornost současného diváka právě dobou vzniku, svou „starobylostí”. Je jedním z nejstarších v současnosti hraných opusů. Libreto je založeno na historických pramenech, nečerpá tedy čistě z mytologie, jak tomu bylo dosud. Zajímavostí může být i to, že právě v době jejího vzniku se začaly opery v rámci procesu postupného přibližování operního umění širšímu (tj. nešlechtickému) publiku hrát ve veřejných benátských divadlech. Ona epocha, kdy Monteverdi komponoval, byla vůbec plná změn, a dá se již nazývat raným barokem. Vždyť skladateli samotnému nemůžeme upřít zásadní úlohu při formování barokního stylu. V inscenaci se významně uplatňují árie (dokonce lze hovořit o vzniku árií v pravém slova smyslu), a tak se můžeme těšit na sólové pěvecké výstupy, které berou dech. A o to nám přeci u opery jde především!

Mohlo by se zdát, že dílo, které nepatří mezi „mainstreamovější” opery, je pro současného diváka náročnější a méně atraktivní než jiné opery. Na druhou stranu však umožňuje neopakovatelnou a vzrušující sondu do historie opery. Divák se může přiblížit samotným počátkům operního žánru a vidět, z jakých kořenů se vyvinula její nynější podoba. Pokud tedy opeře fandíte, Korunovace Poppey prostě musíte navštívit. V posledních letech navíc dochází ke znovuobjevování barokní hudby, která na dlouhá léta upadla v zapomnění, anebo se k ní přistupovalo s ostychem. Dnes se zdá, že nám může být celá barokní kultura překvapivě blízká. Představení slibuje přinejmenším netradiční hudební zážitek, a zcela jistě si z něj odnesete dojem, že jste zhlédli něco odlišného, neobvyklého, něco co se vymyká. Navíc komplexní pojetí výpravy, včetně scény a kostýmů, staví diváka před famózní podívanou.

Aby byl výčet předností této opery kompletní, musíme se ještě ve stručnosti zastavit u příběhu, který vypráví. Zápletka jako taková není nijak komplikovaná. Do popředí se však dostává charakter postav. Nemůžeme se ubránit dojmu, že jsou to vlastně takoví “antihrdinové”, v jejichž počínání bychom jen stěží nalezli nějaké pozitivum. Postavy jsou plné nenávisti, intrikánství, nemorálnosti, žárlivosti a podlosti. Neštítí se ničeho. Bezostyšně se dopouští krutých činů i rozhodnutí. A tak s napětím sledujeme, jak se před námi rozvíjí větší a větší tragédie. Konec je však navzdory všemu oslavný. Nečekejte tedy žádný souboj kladného hrdiny „mučedníka” s nepřízní osudu. Některé z vedlejších postav vnáší do díla humor, nadsázku, komické situace, které se střídají s neštěstím odehrávajícím se na jevišti. Jedná se tedy o typickou „operu intrik” a zároveň o dílo plné protikladů. Přidáme-li k tomu navíc výrazné obsazení, včele s Lucií Kaňkovou, Filipem Dámcem, Vojtěchem Pelkou či Markétou Böhmovou, dostaneme kombinaci, která z představení činí skutečně prémiový zážitek.

 

Antické drama až za hrob – Antigona. 

Antigona je inscenací založenou na řecké mytologii, je příkladem klasické antické tragédie se všemi jejími znaky a jako taková rovněž představuje jednu z nejstarších hraných inscenací. Objevují se motivy předurčení, prokletí, věštby, osudu i posmrtného života. V souladu s antickou tradicí i s dobou vzniku se jedná o příběh hrdiny (v tomto případě hrdinky), který svádí boj se zákony, s panovníkem, s institucí –  se skutečnostmi, které jej převyšují. Na rozdíl od Poppey je Antigona postavou, která vzbuzuje lítost, možná i pochopení. Sestra, která pro uctění památky svého bratra riskuje vše, dokonce svůj vlastní život, však vlastně sama jedná v souladu s něčím, co ji převyšuje –  s pocitem povinnosti, božími zákony. Příběh, který vyjadřuje celou škálu utrpení, je založen na dialozích, a jako takový staví do popředí herecké výkony. Herci pracují nejen s náročným jazykem, ale také s mimořádně intenzivními emocemi. Brilantní Zuzana Ščerbová spolu s Klárou Krejsovou, Martinem Stránským a dalšími dokáží v tomto ohledu vždy předčit Vaše představy a očekávání.

Sofokles se navzdory jisté poplatnosti době vzepřel dosavadním konvencím, když nechal stěžejní dějové momenty na lidských hrdinech dramatu, nikoli na všemocných bozích. Ti do děje sice zasahují, ale neřídí ho. A tak nám Antigona umožňuje prohlédnou motivy lidského konání a mnohem více vykresluje hloubku postav, které přestávají být „loutkami” v rukou božích. Zhostit se přesvědčivým způsobem natolik starého a významného činoherního titulu tak, aby měl současnému publiku co říct, to znamená samozřejmě v mnoha ohledech nelehký úkol. Nicméně díky podání zkušeného činoherního souboru se daří docílit hluboce intenzivního zážitku. Žánr i téma inscenace si vlastně sami definují cílovou skupinu. Rádi bychom však do hlediště pozvali také mladší publikum a studenty, kteří si mohou atraktivním způsobem obohatit samostudium. Mohou v díle také hledat aktuální otázky, které tíží i naši společnost, jako je například problematika viny jednotlivce a viny kolektivní, relativnost politické moci či vnímání hranice mezi sobeckostí a hrdinstvím. Žádný skutečný činoherní „fajnšmekr” (bez rozdílu věku) určitě nebude volbou Antigony zklamán. Pořídí-li vstupenky na srpnové a zářijové reprízy představení, neprohloupí!

Spot - Antigona

 

R.U.R. stokrát jinak.

Rossumovi univerzální roboti, kteří vzešli z geniální mysli Karla Čapka, patří k nejpřekládanějším českým literárním dílům. Příběh patří mezi ty notoricky známé, ať už dílem školní výuky, či díky množství adaptací, kterých se Čapkově dramatu dostalo. Zároveň by nám vlastně byl jaksi povědomý, i kdybychom žádným z těchto zážitků neprošli. Je totiž natolik současný, že bychom ho snad mohli uvádět ve slovníku pod definicí hesla „nadčasový”. Když se zamyslíme nad obsahem i poselstvím díla, těžko uvěřit, že je mu sto let. Rok premiéry představení bychom rozhodně na 1921 netipovali. Ovšem, že lze podotknout, že autor viděl roboty trochu jinak, než jak dnes známe a vnímáme. Snad by se dali spíše než k umělé inteligenci přirovnat ke kreaturám „frankensteinovského” typu. Na druhou stranu v souvislosti s nejrůznějšími vědeckými odvětvími, které se dnes rozvíjí, jako jsou například biotechnologické obory či biomedicínské inženýrství, tušíme, že se nepohybujeme zas tak jednoznačně na úrovni sci-fi. Hranice je opravdu tenká a neubráníme se pocitu, že se hypoteticky může jednat o okénko do budoucnosti lidstva. 

Pro Čapkovo tvorbu je charakteristické, že má celou řadu rovin, a proto můžeme při každém shlédnutí objevit něco nového. A to je právě důvod, proč byste si představení neměli nechat ujít ani v případě, že už jste ho někdy někde viděli. Naše divadlo navíc přistupuje ke hře s řadou vlastních inovací, nejen jazyk, ale také prostředí aktualizuje a zasazuje jej do naší současnosti. Nečekejte prvoplánovou “předpověď” budoucnosti či zkoumání možností vědeckotechnického pokroku, jako v nějakém hollywoodském filmu. Čapek se vždy mnohem víc drží psychologické, potažmo filosofické roviny. Zabývá se především člověkem, společností. A tak můžeme polemizovat, do jaké míry lze dramatika prohlašovat za předchůdce sci-fi žánru, ale spíše tušíme, že takové ambice neměl.

Podíváme-li se na R.U.R. ještě z pohledu herce, i tady musíme podtrhnout, že drama je mimořádně náročné. Obzvlášť pro ty, kteří ztvárňují roboty – tedy humanoidy bez emocí. To si v zásadě dosti protiřečí s úlohou herce, který má většinou za úkol emocemi sršet. Robot nic necítí, ani ve výrazu jeho tváře se nesmějí zrcadlit vnitřní pohnutky. Ztvárnění absence citů je tak patrně jedním z nejzajímavějších a nejnáročnějších úkolů, před který může být herec postaven. Vynikající Simona Rejdová a Vladimír Pokorný si s tímto úkolem poradili až mrazivým způsobem. Inteligentní, napínavá a děsivě opravdová podívaná se bude líbit každému, kdo se rád po cestě z představení zamýšlí a rád si odnáší silný dojem. Pozvánka patří také vyznavačům české dramatické tvorby a těm, kteří si libují ve srovnávání různých verzí.

Reportáž ČT - R.U.R.

 

Middletown – tak obyčejný, až je to pravda.

Je důležité nezapomínat na to, že divadlo je stále živým uměleckým odvětvím. Také mezi současníky najdeme mnoho nadaných autorů, také dnes vznikají kvalitní inscenace, které právem vzbuzují zájem a často i šokují. Nenechte se ovšem mýlit. Moderní inscenace nemusí vždy znamenat avantgardní a těžko pochopitelný kus. Najdou se naopak takové hry, které tvoří jistý protiklad ke všem experimentálním proudům a nestydí se za svou jednoduchost. Právě takový je Middletown. Bezesporu je to inscenace současná, aktuální a velice lidská.

Autorstvím se pyšní americký dramatik Will Eno, kterého si ve stručnosti představíme. Pozornost si určitě zasluhuje, má totiž na svém kontě nejedno ocenění a mnoho uznávaných představení. Ať již se jedná o Oppenheimerovu cenu za nejlepší americký debut, nominaci na Pullitzerovu cenu za nejlepší drama roku či skutečnost, že jeho hry jsou uváděny na takových světových scénách, jako je londýnské SOHO Theatre, irské Gate Theatre, kalifornské Berkeley Repertory Theatre, nebo dokonce newyorské Broadway theatre. Eno se dokáže přiblížit širokému publiku. Hra Middletown byla premiérově uvedena právě v jeho domovském městě, v New Yorku, a na naší Malé scéně si odbyla českou premiéru. Veliký podíl na zdařilosti celé inscenace nese bezesporu vynikající režisér Marek Němec. Marka můžete znát jako divadelního, televizního a seriálového herce, moderátora dětského televizního pořadu, a v poslední době také jako úspěšného divadelního režiséra, který k tomu všemu zvládá ještě práci v Českém rozhlase. Zmiňme také jeho režisérskou práci na inscenaci Švanda dudák pro Divadelní léto pod plzeňským nebem.

Inscenace, kterým se Marek Němec věnoval, jsou příznačné vybalancovaným poměrem mezi tragickou a komickou rovinou. A také Middletownu můžeme jednoznačně vtisknout přívlastek tragikomický. Snad právě díky tomu působí jeho hry tolik „ze života”, povědomě, věrohodně. Tak, jako se v běžném životě střídají úsměvné a vážné momenty, míhají se veselé i neveselé situace jedna po druhé v dějstvích, která se rozvíjí na scéně. Autor hry ani realizační tým se nesnažil uměle konstruovat filozofickou hloubku, nebojí se banality všedního dne, a v tom je třeba vidět to kouzlo. Záleží tedy na divákovi, jestli půjde ve svých úvahách dál pod povrch, nebo si jednoduše vychutná přesvědčivý hořkosladký příběh, jehož postavy nejsou ani hrdinné, ani velikáni, ale zato jsou jako my. Návštěvu Middletownu doporučujeme především mladému publiku. Příležitost ke shlédnutí této inscenaci budete mít také v rámci Festivalu divadlo, ale protože vstupenky mizí bleskovou rychlostí, doporučujeme Vám pořízení lístků na zářijový termín (4. září) na Malé scéně.

Spot - Middletown

Oficiální zprávy týkající se současných událostí v Plzni najdete na stránce aktuální zprávy z Plzně.