CS
čtvrtek, 29 říjen 2015 13:05

Plzeň 1953: Martin Stránský v hlavní roli dramatu již tuto sobotu!

Již tuto sobotu 31. října od 19 hodin bude mít na Malé scéně Nového divadla světovou premiéru komorní dokumentární drama reflektující pohnuté události z historie města Plzně, které odstartovala 1. června 1953 bouřlivá reakce škodováků na vyhlášení měnové reformy. Hlavní roli herce Bohumila Vávry ztvární Martin Stránský.

Autor hry Plzeň 1953 a současně režisér inscenace, zkušený slovenský scenárista Ján Šimko vychází jak ze studia historických pramenů, tak ze vzpomínek pamětníků či jejich potomků. Klíčový pro něho je dopad těchto událostí do divadelního mikrosvěta, v němž kromě antihrdinů nachází i svého hrdinu, byť v tomto případě možná nechtěného. Je jím Bohumil Vávra, patřící k velmi oblíbeným a uznávaným hercům (v DJKT v l. 1943–53). Po roce 1948 se vyslovoval proti nesmyslné ideologizaci divadla, socialisticko-realistické orientaci činohry. Ve snaze zničit jeho popularitu byl odklizen do operety s nadějí, že jako nezpěvák tu nemůže uspět. Bral však soukromě hodiny zpěvu a již svým prvním výkonem v operetní roli (Lháři podle Goldoniho v režii Oldřicha Nového) získal nové obdivovatele.

V den Plzeňského povstání se Bohumil Vávra náhodně připojil k protestujícímu davu – na rozdíl od většiny kolegů, kteří se stali tvářemi antidemonstrace. Vávru udali, v divadle byl postaven před lidový soud a následně odsouzen k 18 měsícům odnětí svobody, zbavení občanských práv a zákazu umělecké činnosti. Jako vězeň pak pracoval mj. v kamenolomu Mořina u Karlštejna. Zvláštní ironií osudu nedaleko odtud zahynul při autonehodě herec a režisér Zdeněk Hofbauer (v l.1948–53 ředitel plzeňského divadla), když byl na cestě do Národního divadla, kde měl od sezony 1953/54 zastávat funkci šéfa činohry. Po návratu z lágru pracoval Bohuš Vávra v dělnických profesích, např. jako topič v hotelu Slovan. Divadlo směl opět hrát na oblasti až po omilostnění prezidentem Novotným.V r. 2004 převzal pečeť města Plzně, vyhrazenou pro ty, kteří se zasloužili o rozvoj města, ochranu jeho práv a zájmů. Zemřel 14. září 2007.

Skutečné příběhy se Jánu Šimkovi stávají předlohou pro fiktivní jevištní postavy, neusiluje o věrné zobrazení událostí nebo postav. „Vzpomínky na historické události  se stávají východiskem pro analýzu způsobů, jakými konstruujeme a vyprávíme historický příběh. Je to reflexe role umění a funkce historické paměti. Inscenaci je možné číst na vícero úrovních – jako příběh zainteresovaných jedinců, jako reflexi možností divadla při analýze historické události nebo grotesku o paměti," říká režisér.