pondělí, 11 červen 2018 13:12

Opera vystoupila na prestižním festivalu Musica Bayreuth

DJKT představilo ve dnech 6. – 8. června nově nastudovanou operu Orfeo na prestižním festivalu Musica Bayreuth, a to hned ve třech reprízách.

Letos se v Bayreuthu uskutečnil 57. ročník této věhlasné akce, která patří k nejvýznamnějším kulturním událostem v Evropě.  Soubor opery stanul na prknech Markraběcího operního domu, jenž je přístupný pouze jako muzeum a za celý rok je zde uvedena pouze jedna inscenace. Divadlo J. K. Tyla mělo čest otevřít Markraběcí operní dům po šestileté rekonstrukci.

Spolupráce byla započata již v roce 1996. Tehdy byl současný ředitel divadla Martin Otava osloven, aby v Markraběcím operním domě inscenoval Dona Giovanniho. „V té době jsem dostal nabídku uvést Dona Giovanniho také v Plzni, a tak jsem vytvořil koprodukční spolupráci,“ doplňuje ředitel DJKT. Inscenace Don Giovanni byla nastudována s orchestrem a sborem plzeňského divadla a s hosty z řad sólistů Národního divadla. 

 

Recenze Michaela Weisera, Nordbayerischer Kurier, 8. června 2018

Paní Hudba se vrací domů

Slavnostní opera v slavnostním divadle: mnoho potlesku pro plzeňskou inscenaci Monteverdiho „Orfea“

To se sem hodilo skoro dokonale: s operou „L´Orfeo“ od Claudia Monteverdiho v produkci plzeňského Divadla J. K. Tyla v Plzni dosáhla Musica Bayreuth v Markhraběcím operním domě vrcholu hudebního léta.

Je to nejznámější příběh o konečné ztrátě: polobožský Orfeus ztrácí vroucně milovanou Eurydiku, kterou uštknul had, proniká všemi překážkami do říše mrtvých a přesvědčuje Pluta, boha podsvětí, aby mu s Eurydikou opět povolil návrat na denní světlo. Plutova podmínka: Orfeus se nesmí celou cestu otočit za Eurydikou. Orfeus ale nemůže odolat (nebo miluje hudbu přece jen více než svou nevěstu) – a ztrácí Eurydiku, tentokrát navždy. Eurydika zůstává v říši mrtvých. A téměř neutěšitelný Orfeus je unášen bohem slunce Apollem ke hvězdám.

Jakoby psáno pro Markraběcí operní dům

Co ale přesto překříží Plutův úskočný obchod, se kterým si chtěl trvale připoutat k podsvětí svoji manželku, bohyni plodnosti Proserpinu: její trvalá přítomnost v říši mrtvých proti propuštění Eurydiky. Je nepředstavitelné, kdyby už nebylo jaro. A možná by lidstvo již vymřelo, kdyby mělo málo příležitosti vytvořit a užívat si něco tak nádherného jako „L’Orfeo“.   

Drama je psáno jakoby pro Markhraběcí operní dům. Svůj status světového kulturního dědictví si uchovalo jako svědek prchavé slavnostní architektury baroka a Monteverdi napsal svého „Orfea“ k narozeninám knížete Gonzagy v roce 1607.

Slavnostní hudba fanfár rodiny Gonzagů zní i jako předehra před prologem, téměř jako fanfáry z balkonu festivalového domu. V nádherném barokním divadle rozvíjí tato vzpomínka na renesanční a barokní slavnosti úžasný účinek: hudebníci přicházejí hlavním vchodem, hrají a kráčí směrem k jevišti, takřka jako hudební vizitka panovnického rodu. A najednou člověk pochopí, že slavnosti svého času nebyly nikterak veselou zábavou, ale politickou inscenací.

Divadlo J. K. Tyla v Plzni přichází v malém obsazení do Bayreuthu a činí z omezených možností mnohé. Světlem a látkou vykouzlí režisér Tomáš Pilař a výtvarník scény Daniel Dvořák palácovou architekturu a přírodní idylu na jevišti v barvách, které dokonale ladí se zlatou a zelenomodrou barvou operního domu.  

Vznášet se ve zvucích Monteverdiho opery

Orchestr pod vedením Vojtěcha Spurného se vznáší – někdy skoro až příliš – v elegických zvucích Monteverdiho opery, která je považována za první na světě. V nejlepší míře se to ukazuje u tanců pastevců k Orfeově nadcházející svatbě: to činí radost. Kvůli samotnému půvabu čtyř baletních tanečnic by se člověk nejraději přidružil k tanečnímu reji.  Má to jen jeden zápor: Češi se nespoléhají na velmi dobré akustické možnosti, pochmurné sborové pasáže k Orfeově dojemně v obrazech pojatém sestupu se elektronicky zvýrazňují – nebo přichází přímo z pásku – tak zřetelně se to nedalo rozlišit.

Nemenší záhadou pro pozorovatele jsou sádrové hlavy na hlavách představitelů: upomínají na sochy, což působilo tak, jako by chtělo Tylovo divadlo podtrhnout všeobecné lidské jádro příběhu: i mýtus znal člověka z masa a kostí dříve, než se stal památníkem sebe samého.

Aktéři jednali s velmi úspornými prostředky. Vedle Lukáše Zemana jako Orfea dokázala přesvědčit především Karolína Janů jako Eurydika, a to hlavně jako hlasově krásná a sebejistá paní Hudba. Na konci stojí na rampě, oděná v černém s tázavým výrazem v obličeji a pohlíží na pastevce, kteří oslavují Orfeův vzestup k Apollovi. Tak můžeme považovat tu ubohou skoro již za oběť Orfeovy umělecké kariéry. Dlouhý, vřelý potlesk pro dílo magického světového divadla.

 

Autor fotografií: Andreas Harbach, Musica Bayreuth

Překlad: Naďa Paloučková