Slečna Julie tančí na Malé scéně

Na Malé scéně Nového divadla mohli diváci zhlédnout již několik neobvyklých baletů. V lednu k nim přibyl další – komorní balet Slečna Julie zpracovaný podle naturalistického dramatu švédského spisovatele Johana Augusta Strindberga. K výběru díla šéf baletu a držitel dvou Thálií Jiří Pokorný připomíná: „Jde o autorské představení choreografa Libora Vaculíka, který v Divadle J. K. Tyla vytvořil již několik inscenací. Drama Slečna Julie jako balet ještě nebylo v Plzni uvedeno.“
Libreto, neoklasickou choreografii i režii postavil Libor Vaculík na reprodukovanou hudbu lotyšského skladatele Pëterise Vaskse. Koláž z jeho skladeb vytvořil Petr Malásek.
První dějství se otevírá počáteční tmou, která pak odděluje jednotlivé epizody děje a čas stále odměřuje silný tikot velkých hodin. Příběh, který se odehrává jeden večer a následující svatojánskou noc, sbližuje do milostné hry hraběnku Julii a jejího sluhu Jeana. Zpočátku panovačná Julie žádající sluhu o políbení ruky i nohy se do něj zamiluje. Sluha později přebírá ve vztahu s Julií hrubou dominanci. Zmanipuluje zamilovanou, vystrašenou a bezradnou hraběnku, jež teď líbá ruku i nohu jemu. Scénář u Julie uvádí: „Poručte mi a já poslechnu jako pes.“ Jean v závěru břitvou Julii naznačuje její sebevraždu. Ve Strindbergově originále Julie s břitvou odchází. Režie Libora Vaculíka příběh naturalisticky vizuálně dokončuje a za oknem umírá Julie vlastní rukou.
V premiéře v roli Julie, jako vždy, tanečně skvělá Jarmila Dycková dokázala uvěřitelně dramaticky ztvárnit náhlý zlom od drzé panovačnosti do neurotického podřízení. Spolu s tanečně vyspělým a pro úlohu typově mužně vhodným Markem Lhotským, v roli sluhy Jeana, přesvědčivě zvládali náročné partnerské i pozemní kompozice vypjatých emocionálních poloh. Stejně tak v partu podvedené kuchařky Kristiny předvedla vyzrálý sólový výkon Kristýna Potužníková (alternuje Kristýna Piechaczková).
Liborem Vaculíkem připsanou taneční úlohu hraběte ztvárnil v důstojném stylu doyen souboru a nositel Thálie Jiří Žalud. Osobitou choreografií voleného tanečního jazyka sóloví tanečníci nejen odhalují charaktery, ale také vyjadřují hrubý a zde nepublikovatelný naturalismus spisovatelových dialogů. Ve výrazném pohybu střídají expresivně divoké i adagiové pas de deux, ostrá i vláčná gesta, vysoké expresivní zvedačky i zvedačky procítěně 'létavé'.
Odlišují se pas de deux Jeana s Kristinou a s Julií. Působí i jednoduché pohybové znaky, rozsáhlá gesta, mimika a vmísí se prvek lidového tance, varietní číslo se židlí zpřítomňuje vidinu snu o bohatství. Pro některé kreace jsou naopak invenčně využívány právě židle a stůl, které svým vršením umocňují nejednu taneční výpověď. Věrně popisné dobové kostýmy navrhl Roman Šolc a autorem realistické scénografie je Radek Honc. Ale jeviště příliš zaplněné kulisami a mobiliářem značně ubírá prostor tanečnímu projevu. Představení, jemuž obecenstvo aplaudovalo ve stoje, lze vidět také v dalším rozměru. Strindberga, který se inspiroval i dílem Emila Zolly, zaujal námět touhy po moci, jež je i dnes aktuálním tématem, a proto je dobré jí 'nastavovat zrcadlo'.

Bedřiška Terezie Brůhová, PLZEŇSKÝ DENÍK 30. 1. 2017