CS

Ohlasy / Modrovous (Sir Halewyn)

Modrovous bude hledat diváky v Plzni obtížně

Mám dojem, že víc než čímkoli jiným je nová inscenace plzeňské činohry další zkouškou zdejšího publika. Před třemi lety neobstálo, když štítivě nepřijalo Büchnerova Vojcka v invenční inscenaci režijní dvojice SKUTR, teď stojí před novým dilematem. Šéfka činohry Natália Deáková se rozhodla uvést Modrovouse belgického expresionisty Michela de Ghelderode, který se vymyká tradičnímu divadlu a na českých jevištích nemá právě na růžích ustláno. Na mimořádné inscenaci se podíleli skvělí profesionálové – dramaturgyně Marie Špalová, scénograf Lukáš Kuchinka, hudbu složil a s kolegy ji na klavír, cimbál a bicí živě hraje Jakub Kudláč, o kostýmy a výrazné líčení se postarala Jana Smetanová, také tanečnice Jarmila Hruškociová přiložila ruku k dílu. Všichni odvedli velmi dobrou práci. A přece bylo premiérové publikum z velké části chladné, mnozí demonstrativně netleskali. Na předscéně začne hrát ještě do plného světla několik hudebníků, Ondřej Rychlý v kostýmu sira Halewyna (Modrovouse) zpívá Gottův hit o ptáčeti bez hnízda. Ti, kteří Ghelderodovu hru znají, si užívají jeden z posledních textů Jiřího Štaidla ve zcela nových souvislostech. Ptáčkem, který ještě nezná léčky tohoto světa, je najednou logicky Purmelende, hraběnka z Osterlandu. Bílá bříza, která má poskytnout svou náruč a skrýš, se pomalu mění v temný strom plný oběšenců, a když Halewyn zpívá o touze po klidu v duši, divák už se nestačí divit, jak dokonale slova téhle pohádkové písničky k Modrovousovi pasují. A potom už všechno potemní, prostor i atmosféra. Na temné a téměř prázdné scéně se výrazně pracuje se světlem (autorem světelného designu je Jakub Sloup) i se zvukem (na jeho podobě se podíleli Petr Šolc a Tomáš Kučera). Do děje nás uvádějí vojáci na hradbách, Michal Štěrba a Vladimír Pokorný, a potom už zazní magický zpěv sira Halewyna. Neznám mnoho českých herců schopných zvládnout tuhle roli, Ondřej Rychlý je ideální představitel. Uhrančivý, nebezpečný, krutý, všudypřítomný. Takový je jeho Modrovous. Otrok vlastních vášní, lovec, vrah. Marné je zoufalé volání jeho matky Edwiggy (Apolena Veldová), už dávno se nedokáže ovládat. Jeho další obětí se má stát Purmelende (Andrea Mohylová), vnitřně nečekaně silná žena, která je ostatními považována za bezmocnou a tak trochu nepohodlnou. Vymyká se tradiční představě poslušné dcery, je zvědavá, má kuráž. Je Halewynovi rovnocennou soupeřkou.

Zařadit Modrovouse žánrově je poněkud komplikovaný úkol. Je to balada, je to jevištní báseň, melodram, někteří mluví o hororu… Pro mě je to především silný obraz, prastarý, temný, ale krásný. Závěrečný polibek lze chápat různě. Pro mě se zkrátka Purmelende nedokázala vrátit mezi lháře a pokrytce, nedokázala se smířit s přetvářkou blízkých. Nejednoznačnost obrazů může mnohé jistě dráždit, ale proč nepřijmout jiný úhel pohledu, jinou poetiku, jiné divadelní prostředky? Opravdu se chceme dívat stále na totéž? V Plzni vznikla výtvarně i hudebně zcela mimořádná inscenace. Zasloužila by si vstřícné a vnímavé publikum. A já mám strach, že v Plzni bude takové diváky hledat obtížně. Nicméně moc rád bych se mýlil.

Jan Anderle, MF DNES, 27. prosince 2018

Sir Halewyn po padesáti letech v Plzni

Ze všech variací o Modrovousovi, šíleném aristokratovi vraždícím manželky, vybrala si Natália Deáková pro plzeňské Divadlo J. K. Tyla verzi literárně nejnáročnější a nejprůzračnější: Sira Halewyna Belgičana Michela de Ghelderodeho. Stalo se tak půl století po Evě Tálské. To ona uvedla Halewyna z pera snílka na výpravě do temných koutů vlámské historie, inspirovaného plátny Pietra Brueghela staršího, a ještě víc Hieronyma Bosche, v březnu 1969 do Husy na provázku v Brně.

Vzepřít se zlu

Konečně příležitost ke srovnání a k potvrzení velké cesty českého divadla z hrany nástupu normalizace, jejíž strůjci se rozhodli ujařmit i avantgardní vydechnutí roku 1968, k dnešní svobodě tvorby, již ale znovu ohrožené vyznavači devótních kariér. Tálská kdysi zahájila se Sirem Halewynem velké a výmluvné sondy do říše poezie. Prakticky bez scénografie, jen se světlem a tmou tlumočila vzpouru proti zlé síle a moci. Právo jednat vložila do rukou slabých a ujařmených, tedy Purmelende, hraběnky z Ostrelandu. Bylo to zároveň teprve dva měsíce po činu Jana Palacha. Purmelende hraje v Plzni Andrea Mohylová v pojetí Deákové interpretačně přece jen blíž Ghelderodeho textu jako statečnou ženu, která se vzepře osudu předchůdkyň a zlosyna připraví ve vlastní takřka poslední chvíli o hlavu. Vše na scéně Velkého divadla – a to je rozdíl vyjádření komornosti tématu v pojetí Tálské a Deákové – děje se v ponuře šerosvitné atmosféře makabrózního příběhu, záměrně sošně, rozlehle, vytrvale bezkontaktně, takřka pimprlově. O to víc ale vyniká kontrast zla a posedlosti ve sváru s touhou po nápravě věcí a se sebeobětováním.

Nebát se přemýšlet

V kostýmech, scénografii a použití loutek vystihli Lukáš Kuchinka a Jana Smetanová barokní tvarosloví, děs z blízkosti pekelných mocností snažících se ovládnout svět, i Ghelderodeho blízkost takové obraznosti. Inscenaci vévodí hudba Jakuba Kudláče, vynalézavě děsivá, ponurá, pro činoherce na samé hranici zvládnutelnosti. Bude ještě zapotřebí technicky lépe zvládnout její přenos do hlediště a také vyčistit intonaci. Největší díl chvály Ondřeji Rychlému v titulní roli. Jeho Halewyn je krutý takřka nešťastně, proklatě. Celek by ale nebyl výmluvný bez Apoleny Veldové, Štěpánky Křasťanové, Jany Kubátové, Martina Stránského, Karla Mikuláška a ostatních. Co klestily studiové scény před padesáti léty, nese ovoce. Chvála tedy pro divadelníky tehdejší i dnešní. Pravda, jen pro ty, kteří nepřestali a nepřestanou nebát se přemýšlet.

JIří P. Kříž, PRÁVO, 4. ledna 2019

Co si o inscenaci myslíte Vy?

Viděli jste ji už? Napiště nám, Váš názor nás zajímá!

Muzikál_858x246.jpg