CS

OHLASY | LIDUSCHKA (BAAROVÁ)

 

Nemůžeme se přece všichni upálit

Muzikál Liduschka pánů Steigerwalda, Březiny a Ornesta, který měl premiéru v Plzni, přichází v muzikálovém oboru s novou kvalitou, jakou jsme již léta postrádali. Hra o Lídě Baarové je určitým druhem politického divadla šikovně zastrčeným do divácky dobře stravitelné showbyznysové embaláže.

Náměty původních českých muzikálů posledních let, to je vesměs bída a utrpení, od přešívek známých literárních a filmových děl až k opusům složeným z hitů příslušného interpreta s nesmyslně seštrikovaným dějem. Tvůrci těchto paskvilů ani nepředstírají, že je zajímá výpověď nebo téma, jejich ambice je pouze plný sál a výdělek. V tomto kontextu představuje plzeňská Liduschka skutečnou rehabilitaci naší původní muzikálové tvorby.

Co Magda nikdy nezkusila

Tvůrci si tak trochu vzali mustr z Kanderova a Ebbova Kabaretu, ale jdou vlastní, drsnější cestou. Steigerwaldovu sarkastickému výsměchu nad dějinami 20. století revuálně kabaretní forma výtečně sedí. Také písňové texty, na kterých se podílel Jiří Ornest, jsou skvělé, už dlouho na domácím jevišti nezaznělo něco tak trefného, vtipného a jazykově originálního. Totéž platí o Březinově hudbě, která je k tématu dobře přiléhající melanží různých stylů. Sám skladatel říká, že postupoval od Smetany a Rossiniho až k beatboxu. Březina se značnou hudební invencí sestrojil příslušná muzikálová čísla a nezapomněl ani na chytlavou „festivalovku“ Proč jsem tak chytrá, která evokuje ústřední melodii Kabaretu a několikrát výborně zafunguje jako „aktšlus“.
Autor libreta správně pochopil, že osudy Baarové jsou vlastně zápletka jak z operety, a podle toho také s materiálem zachází: zpochybňuje, ironizuje, vysmívá se všemu a všem, ale na tomto pozadí se plasticky vyjevuje celá tragikomika dvou totalitních režimů dvacátého století. A také poukazuje na lidi, kteří především tyto režimy vytvářeli, rovným dílem na Němce a Čechy. Všichni vždy tak dobře viděli prohřešky druhých, ale ty své uměli vysvětlit a omluvit. Vášnivá láska, která údajně Baarovou a Goebbelse tak stravovala, stejně dobře mohla být pouhým kariérismem (z její strany) nebo snahou užít si s povolnou Liduschkou divoký sex (z jeho strany), kterému germánsky ctnostná manželka Magda zjevně neholdovala. Ostatně jeden z nejvtipnějších momentů inscenace, kde se tato teze rozvíjí, je rokenrolové hudební číslo To Magda nikdy nezkusí. Šikovný nápad jsou dva klauni Battista (Jozef Hruškoci) a Pergolesi (Roman Říčař), kteří po vzoru V+W vstupují do děje, glosují jej, případně slouží té či oné straně. Jejich vpády pomáhají udržovat inscenaci v tempu a stvrzují děj jako velkou frašku a klauniádu, v níž je vše dovoleno.
...

Vávra hvězdu včas sundal

Steigerwaldovo libreto se dotýká řady nepříjemných otázek, záměrně zasouvaných a bagatelizovaných, provokuje, jde až na hranu, a přitom neztrácí lehkost a vtip. Tomuto pojetí prospěla v zásadě střídmá režie Romana Meluzína, která žánru dala, co jeho jest. Meluzín dobře prokomponoval velké hudebně taneční revuální výstupy s komorně laděnými činoherními scénami, nikde nejsou žádné švy, vše drží dobře pohromadě a odehrává se v tempu. Scénografie Daniela Dvořáka je také jednoduchá a účinná, pracuje s náznakem prostředí a vystačí si s jedním vyjíždějícím „stolem“ jako efektním středobodem situací. I company odvedla dobrou práci, některá vícehlasá hudební čísla jsou velice náročná a i v tomto směru sbor obstál... Závěrečný obraz s Lídou v rakvi, kolem níž se shromáždili všichni, kdož prošli jejím životem, je výmluvnou připomínkou absurdit dvacátého století. Baarové sestra Zorka Janů, otec, matka, Goebbels – nejdrzejší mrtvola, Otakar Vávra, který včas svou hvězdu z čepice sundal, defilují před katafalkem a finálový song Pohřeb, který zpívá Lída se sborem, rekapituluje domácí traumata a počítá hrdiny: „Jan Palach taky jednou zemře za náš lid/ nemůžeme se přece všichni upálit/ tak, ruku v ruce dějinami kráčí/ vpřed celý národ, frajeři i sráči.“

Jana Machalická, LIDOVÉ NOVINY 30. 11. 2016

 

Volání vlasti: Opustíš-li mne, přežiješ

Téma Baarová zvedl Karel Steigerwald z prachu už před mnoha lety. Ve zlaté kapličce ho s ním vypoklonkovali, Morávkovi v Huse na provázku se hodilo jen torzo. Nakonec spojil síly s textařem Jiřím Ornestem a skladatelem Alešem Březinou.
Rozhodli se po výzvě Romana Meluzína z plzeňského Divadla J. K. Tyla dílo na jeviště přivést jako „operu buffa“, řekněme muzikál vyšší dimenze. A přišla na svět Liduschka (Baarová).
Pro přemýšlivé Čechy zůstává životní cesta populární herečky jedním z morálních traumat dvacátého století a také výzvou k sebereflexi. Pro ostatní aspoň příležitostí ověřit si vlastní příslušnost k stádu nebo podíl na moci, třeba jakékoli pokusy o nové pohledy na kauzy Baarová, Mandlová, Burian a podobně zpochybňovat a nikdy nepřiznat vlastní viny. Žánr akcentovali autoři postavami klaunů (Jozef Hruškoci a Roman Říčař) komentujících absurdnosti divného dvacátého století, jedné velké „komedie macabre“. Jejich úkol průvodců meziválečným Československem, nacistickým Německem i poválečným časem revanše pod vládou jedné strany doplňují ještě prorocký Černý princ (Petr Šudoma) a moudra rybáře Wericha (Radek Štědronský Shejbal).
Postavami z komické opery se stávají i Hitler (Aleš Kohout), Goebbels (Petr Jeništa), režiséři Vávra, Fellini (Ondřej Černý), všichni ostatní a nakonec i sama Baarová v muzikálovém výkonu roku Alžběty Bartošové (herectví, zpěv, tanec).
Dílu dominuje Březinova rafinovaně promyšlená partitura s melodickými duety, trojhlasými songy i sbory; ironická ke všem možným klišé větší částí dvacátého věku, s citacemi a názvuky jeho hudebních velikánů. Se Steigerwaldovým do detailu promyšleným, místy sarkastickým, jindy sebemrskačským libretem a jeho i Ornestovými texty je to opravdu u nás nevídané dílo.
Bude dráždit jeho provokativnost. Autoři neřeší, jestli konala v naivitě, či z vypočítavosti. Ostatně prožila v zapomnění vlastní trest. Aktuální zůstává ale všechno, co je tak blízké nám: za hulákání, demonstrace jednoty, odsudky všeho, na čem jsme se ještě včera sami podíleli, za aktivní spoluúčast na všech režimech nejkrutějšího století se dají lehce ukrýt vlastní viny. A stále platí parafráze Dykových veršů, výzvy Vlasti v titulku reflexe. Autoři odkazují nakonec publiku i pochmurnou vizi: „Nebude toto století ještě horší?“.

Hodnocení 90 %

J. P. Kříž, PRÁVO 28. 11. 2016

 

Liduschka

Liduschka (Baarová) není muzikál, jenom. Přestože nové dílo uvedl muzikálový soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla. Tvůrci Aleš Březina, Karel Steigerwald a Jiří Ornest to moc dobře vědí. Dvojice hudebních klaunů, jakýchsi karnevalových průvodců představením, už svými jmény Battista a Pergolesi (oba křestním Giovanni!) odkazuje k formě opery buffa (ostatně tak zněl pracovní název díla) a hned v úvodním dialogu o žánru díla pochybuje - opera buffa, nebo tragédie kurvy? Nebo opera, kabaret, cirkus, groteska?
K muzikálu nejspíš odkazuje převažující hudební aranžmá příběhu, stylově nejblíž klasickému pojetí žánru, který mluví, zpívá i tančí a hudebně vychází z různých podob jazzu třicátých až padesátých let. Nejbližší inspirací, zřetelnou i v ústředním hudebním motivu, je Kanderův Cabaret - jak jinak, Baarová prošla stejným nacistickým uměleckým Berlínem jako Sally Bowles. Obě nedopadly dobře. Aleš Březina přímo cituje plejádu hudebních motivů napříč styly, žánry i dějinami, mísí vysoké s nízkým, čímž hudebně vyjadřuje jednu z ústředních tezí díla. Jenom významově dešifrovat hudební skládačku je nadmíru zábavné, včetně toho, jak případně Březina hudební „hlášky“ volí. A v jakém kontextu zaznějí - občas vybuchují jako groteskně hudební šrapnely. Březinův přístup ke kompozici připomíná poetiku oněch hudebních klaunů. Partitura je vlastně řadou variací na známé až profláknuté motivy, napsaných s vkusem a záviděníhodnou invencí.
Březina hudebními prostředky vypráví a glosuje stejně jako Steigerwald s Ornestem v dialozích a pěkných textech písní. Sám sebou zůstal Březina nejvíc v závěrečné pasáži, odhaduji podle jeho operních opusů. Ta na můj vkus příliš zvážněla, glosování vystřídala tvrdá obžaloba, což je asi největší výhrada, kterou vůči mistrně napsanému kusu mám - lituji, že groteska prostě jen „nevytřeštila“ ad absurdum.
Skládačku groteskně nahlížených situací a scén ze života Lídy Baarové ovšem připisuji hlavně Karlu Steigerwaldovi, který, odhaduji, uštěpačným komentováním hovadností všeho druhu Březinu snadno svedl k témuž. Pestré kabaretní či revuální výstupy, přímočaré polemiky, celek je přitom naprosto koncizní. Párkrát jsem se ošil při nekorektních výrazech či přehnaně karikované postavě Hitlera, ale tak se přece dělá chytrá, v pravém smyslu lidová podívaná. Politické divadlo! Steigerwald pronásleduje lži a polopravdy, dělá si legraci z anabáze herečky mezi nacistickými pohlaváry, ale také z falešné rabínské moudrosti Jana Wericha a klade mu (je na rybách!) nepříjemné otázky. „Forbíny“ Baarové s Werichem tvoří jeden z vrcholů muzikálu. Tím druhým, očekávatelným, je až naštvané odsouzení poválečné šikany Baarové českou společností, kdy si přisadili nejvíc ti, co měli být zticha a být rádi, že na ně nedošlo. Nespravedlnost? Také, ale hlavně obvyklý způsob, jakým se lámou dějiny, nebylo tomu a nebude nikdy jinak. Jen tuhle skepsi jsem v textu trochu postrádal. Bylo by lákavé podrobně popsat, co všechno autoři rukou společnou a nerozdílnou glosují, ale to by chtělo tiskovou stranu.
Inscenace využila všechny možnosti hry. Roman Meluzín zrežíroval pěknou show. A bylo dobře, že dnes opravdu silný muzikálový soubor doplnili několika osobnostmi odjinud: v různých produkcích úspěšná Alžběta Bartošová dala titulní postavě krásu, šarm, ale i smysl pro grotesku, čert vem občasnou intonační nepřesnost (nebyla v tom sama). Precizní Petr Jeništa coby legračně panovačný Goebbels.
Hudební klauni v parádním provedení Jozefa Hruškociho a Romana Říčaře.
A všichni ostatní. Včetně precizního hudebního nastudování Jiřího Petrdlíka. Včetně vizuálu a nazvučení.
Konec chvály - prostě si nenechte Liduschku v Plzni ujít!

Josef Herman, DIVADELNÍ NOVINY 27. 12. 2016

 

Liduschka (Baarová) jako příběh, který se dotkne nás všech

Steigerwald napsal scénář působivě a zručně, zajímavě například konfrontuje osud herečky s bohorovností Jana Wericha...Velmi dobrou úroveň mají písňové texty Jiřího Ornesta (s přispěním Karla Steigerwalda). Nejde o žádné primitivní rýmovačky, ale přesto se dobře zpívají i pamatují. Svým sarkasmem skvěle zapadají do libreta i zvolené režijní koncepce, v níž Roman Meluzín zúročil své dlouholeté zkušenosti s hudebním divadlem. S divadlem, které už dávno není lehkovážnou operetou, ale rádo se směje na vlnách slz. V Baarové se často stepuje a tančí (znamenité choreografie vytvořili Lukáš Daňha Vilt a Kateřina Marešové), ale jde o tanec života, nebo už o křeč smrti? Hranice je mnohdy tenká…
Nejsilnější stránkou nového díla je ale hudba Aleše Březiny. Tak jako v každém dobrém muzikálu se zde střídá mnoho žánrů, od operních nápěvů přes velká muzikálová čísla až po nenápadné náznaky rapu a beatboxu. Každá píseň vychází z konkrétní nálady, z jedinečnosti situace, melodie jsou neoposlouchané, ale dobře zapamatovatelné. Vychází z dobových reálií, ne však striktně. Ne právě jednoduchou partituru hraje orchestr vedený Jiřím Petrdlíkem (alt. Dalibor Bárta) strhujícím způsobem. Jednoduchou základní 'krabicovou' scénu Daniela Dvořáka oživují barevná světla, řada nápaditých doplňků i efektní proměny za pomoci jevištních stolů. Na lesku celé inscenaci přidávají efektní a slušivé kostýmy Ivany Brádkové.

BRILANTNÍ PŘEDSTAVITELKA TITULNÍ ROLE

Titulní postavu kontroverzní české herečky ztvárňuje zatím bez alternace strhujícím způsobem pětadvacetiletá rodačka ze slovenského Púchova Alžbeta Bartošová. Coby filmová hvězda téměř nesleze z jeviště, brilantně zpívá náročné Březinovy party, herecky je přesvědčivá, oslňující. Možná naivní, ne však hloupá. Femme fatale, jež v nesprávný čas milovala a využívala nesprávné muže. Dokonalým Goebbelsem je pak herec Petr Jeništa, který zde není monstrem nebo zrůdou, ale mužem věčně tápajícím mezi kázní a láskou. Velkou hereckou a pohybovou nadsázku prokazuje v songu To Magda nikdy nezkusí.
V onu démonicky striktní Goebbelsovu manželku se proměňuje mrazivě chladná Kateřina Sedláková, Lídina milence Fröhlicha vystřihl bez zaváhání Daniel Bambas.
O kabaretní ráz inscenace se starají dva klauni, zároveň komentátoři a glosátoři děje. V ideálním obsazení Romanem Říčařem a Jozefem Hruškocim se pohybují na tenkém ledě legendárních forbín, aniž by sklouzli za hranici trapnosti. Bez povšimnutí by neměly zůstat ani kreace Radka Štědronského Shejbala (Werich), Ondřeje Černého, Petra Šudomy, Stanislavy Fořtové Topinkové a zejména Aleše Kohouta v mimicky vděčné úloze Adolfa Hitlera. Vše rámuje výborně sezpívaná company.
Dlouho před premiérou se o Liduschce mluvilo jako o díle vulgárním a pokleslém. Pokud nedáte na zákulisní řeči, rozkryjete v novém muzikálu příběh velké lásky, nepřízně osudu a také až bizarní tragiku dějin 20.
století, jež se bolestně dotkla nás všech.

Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 7. 12. 2016 

Co si o inscenaci myslíte Vy?

Viděli jste ji už? Napiště nám, Váš názor nás zajímá!

Macbeth_NsO_FB_960x361.jpg