uvodka cinohra 1100x175 past

Ohlasy / Drahomíra a její synové (Krvavé křtiny)

Drahomíra a její svět se zvukem ryzího kovu

Vrcholem letošní činoherní sezony je nesporně drama Josefa Kajetána Tyla Krvavé křtiny. Dramaturgická úprava zvolila pro inscenaci název podtitulu – Drahomíra a její synové. Tyl se tímto textem podobně jako Janem Husem vzepjal k podobě velkého reprezentativního dramatu.

Režie Filipa Nuckolse spolu s náznakově pojatou scénou Lukáše Kuchinky a do detailu pojednanými kostýmy Jana Löbla vytvořily sevřené, stylově čisté a strhující představení. Redukovaný, ale jinak respektovaný text, komorní prostor scén, působivé setkání Václava s Jindřichem I. před spouštěnou Němejcovou oponou, to vše ve vzájemném souladu vyvolávalo důstojný pocit slavnostní závažnosti. Rovněž důraz na přesnou, zřetelnou dikci vybrousil text do plného lesku. Jen příliš teatrálně a neústrojně působí závěr – připoutání zavražděného Václava na kříž.

Páteř inscenace tvořila základní čtveřice postav. Drahomíra (Apolena Veldová) je kněžnou, snachou, ztotožňuje se s vlastí, z níž nepochází, mateřský cit ji poutá k oběma synům, chápe je, uvědomuje si rozdílnost a neřešitelnost jejich vztahů, je hrdá, nesmiřitelná vůči Ludmile, děsí se konce, s nímž musí logicky počítat. Plně prožívá děs i mateřskou lásku, vzájemnou výlučnost pohanství a křesťanství.

Ludmila (Monika Švábová) je silná a klidná svou vírou, nepřipouští nic mimo, vyrovnaná věkem i zkušeností není schopna kompromisu. Z hlubin její věřící duše tryskají jistota i neústupná vůle. Václav (Petr Konáš) a Boleslav (Jan Maléř) tvoří zásadní protipóly povah, citů i vladařských gest. Jejich rozdílné světy nemohou dospět k prolnutí, oba jsou o nich přesvědčeni – Václav vizí zasvěcence, Boleslav vůlí bojovníka.

Ani jeden není zloduch.

Jejich tragiku „buď, anebo“ prožívá především matka Drahomíra a bezmocně sleduje neúprosně se modelující osudovost. Také žádná z dalších postav se neocitá v hluchém prostoru. Každá přispívá svým detailem mohutnému a členitému panoramatu, jež zůstává mementem povah i minulosti.

Alespoň lze připomenout věcnost, strohost, nepatetičnost císaře Jindřich Ptáčníka (Jaroslav Matějka), velebnou nesmiřitelnost pohanského kněze Časty (Pavel Pavlovský) nebo vzdorovitou nepoddajnost lecha Hněvsy (Michal Štěrba).

Činohra tak rozhodně přispěla zvukem ryzího kovu k nadcházejícímu 100. výročí vzniku republiky.

Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK, 28. května 2018

Co si o inscenaci myslíte Vy?

Viděli jste ji už? Napiště nám, Váš názor nás zajímá!