O souboru činohry

 

Když jsem v září 2013 nastoupila do funkce umělecké šéfky činohry, znala jsem soubor již z předchozího hostování. Začátkem roku 2013 jsem režírovala titul Je třeba zabít Sekala. Měla jsem možnost seznámit se s řadou inscenací z doby šéfování Pavla Pavlovského (1992–2011) i Juraje Deáka (2011–2013). Ocenila jsem vyváženost vážného a komediálního repertoáru i kompaktnost hereckého souboru. Přesto jsem měla poměrně jasnou představu o tom, jakým směrem se spolu s dramaturgií a souborem vydat.

Stěžejní metou naší další cesty mělo být živé současné divadlo, které promlouvá k divákovi tím, že reflektuje svět kolem něj. A komunikuje moderním jazykem. S tím úzce souvisíi naše snaha oslovit kromě jiných dosud menšinové mladší publikum, které mnohdy (a často i oprávněně) považuje toto médium za příliš zastaralé, zakonzervované a nesdílné. Proces proměny dramaturgie nemohl být nastolen už jen z ryze praktických důvodů ihned (některé tituly byly domluvené ještě před mým nástupem), v poslední sezóně už ale nabyl konkrétnějších obrysů, které stojí za to pojmenovat.

Úhelným kamenem naší dramaturgie se stalo akcentování divadla, které se opírá především o aktuální témata, přičemž je jedno, zda se jedná o současný, či klasický „starý“text. Stěžejní je hledání rezonujícího textu, k čemuž patří jak objevování dosud neuvedených her, tak i nové překlady, úpravy či dramatizace. Spolu s tímto je pak důležité vědomí, kde toto divadlo vytváříme, vědomí regionálního kontextu, živé historie města, jeho problémů a témat. Proto se v této sezóně objevila hra psaná přímo pro náš soubor – Škoda! autora Tomáše Vůjtka, a v té příští to bude komorní dokumentární hra Plzeň1953, zachycující události kolem měnové reformy a až hrdinské reakce části občanů na ni. Začali jsme se cíleně zaměřovat na malé a mladé diváky. Vychováváme si tím své budoucí abonenty. Zájem o pohádku Živá voda a následnou prohlídku divadelní techniky prokázal, že je naše směřování správné.

Je velmi těžké dělat kvalitní dramaturgii s jasným tématem celé sezóny při počtu 9–10 premiér ve třech různých divadelních prostorech, přičemž je v ní třeba brát zřetel i na klasického abonenta, nevyhledávajícího experimenty, jehož si vážíme stejně, jako každého nového mladého diváka. Proto se v poslední sezóně vedle sebe objevily tituly existenciálního provokatéra Camuse Caligula a osvědčeného komediografa Ludwiga Lov začíná, či hra Antonína Procházky Jednotka intenzivní lásky. Vedle toho jsme na Malé scéně započali intelektuálně náročnější linii, a to s texty Push up a Přátelé generace X. Tímto směrem chceme i nadále pokračovat, vyhledáváme nepohodlná, silná témata a chceme je realizovat jak skrze již napsané texty (Howie a Rookie Lee irského dramatika Marka O ́Rowea), tak autorsky, tedy přímo v interakci se souborem (Plzeň1953 nebo Cabaret Burka). Můj profesní sen je dotvořit plně fungující soubor, schopný souhry a hereckého i osobnostního růstu, a k tomu pohostinsky angažovat kvalitní, výrazné divadelníky – režijní osobnosti s jasným rukopisem vycházejícím ovšem především z herce a jeho individuality. V podobném duchu chci zvát do Plzně výtvarníky a hudebníky s originální vizí a nenapodobitelným stylem. Něco málo z toho se už podařilo a i další vyhlídky budoucí spolupráce jsou více než slibné. Držte nám palce, aby plzeňská činohra získala takovou prestiž, že s ní budou rádi spolupracovat špičkoví tvůrci. A abychom dosáhli výsledků, na něž budou samotní Plzeňané v kontextu českého divadla pyšní.

Natália Deáková,
umělecká šéfka činohry DJKT 

 

Historie souboru činohry

Banner.jpg