O souboru baletu

Repertoár plzeňského baletního souboru je dlouhodobě utvářen snahou plnit úlohu velkého regionálního divadla, tj. aby žánrové rozpětí bylo zcela pokryto uměleckou úrovní. V praxi to znamená pravidelné zařazování děl světové klasiky a vyhledávání titulů, které přinášejí nové choreografické a režijní postupy. Baletní dramaturgii posledních let se podařilo přinést tituly, které na plzeňské scéně představují novum nebo české či dokonce světové premiérové provedení. Je proto více než potěšující, že si tím plzeňský balet úspěšně udržuje pozici v národní reprezentaci tanečního umění.

V klasickém repertoáru měl soubor příležitost seznámit se s významnou ruskou choreografkou Yelenou Pankovou, jejíž nastudování Glazunovovy Raymondy (2011) odráželo autorčinu zkušenost z velkých zahraničních scén. K rozhodnutí pro dva balety s choreografií v neoklasickém pojetí, Prokofjevovu Popelku (2013) a Chačaturjanova Spartaka (2014), mě vedly zkušenosti s technickou vyspělostí souboru a jeho schopností podřídit se zcela uměleckému záměru bez ohledu na diferenciaci sólových a sborových partů. Tak se mi do Popelky podařilo vkomponovat taneční vstupy členů Baletní školy DJKT a zejména pak na strhující hudbu Chačaturjanova Spartaka vytvořit taneční drama, v němž výkony a emoce všech interpretů doslova zahlcují prožitek publika. Výkon Richarda Ševčíka v titulní roli neunikl pozornosti v národním měřítku a byl odměněn Cenou Thálie.

Umělecká úroveň a technická vyspělost souboru poskytla přednímu českému choreografovi Liboru Vaculíkovi příležitost uvést během posledních pěti let hned tři jeho nové choreografie. Ve Zvoníku od Matky Boží (2010) skladatele Maurice Jarreho získala Cenu Thálie za roli Esmeraldy Zuzana Pokorná (v její kariéře již podruhé) a do nominace byla zařazena i její role v Anně Karenině (2012), kterou Libor Vaculík vytvořil na hudbu Dmitrije Šostakoviče a v níž se jako Karenin rozloučil se svojí kariérou tanečníka šéf baletu Národního divadla Petr Zuska. Za scénografii ke Zvoníku od Matky Boží byl oceněn Martin Černý v Celostátní inscenační soutěži. Jako světová premiéra byl v r. 2014 uveden Vaculíkův taneční muzikál Freddie – The King of Queen, stylově navazující na jeho originální a repertoárově mimořádně úspěšnou kompozici Edith – vrabčák z předměstí.

Hudbou dvacátých a třicátých let minulého století byl naplněn příběh Cabaretu Ragtime Bronislava Roznose, uvedený v české premiéře v r. 2011. Skladatelka Gabriela Vermelho a choreografka Alena Pešková přetlumočily v r. 2013 drama Federica Garcíi Lorcy Krvavá svatba jako taneční divadlo a sólistka Martina Diblíková se za roli Matky dostala do užších nominací na Cenu Thálie. V červnu téhož roku uvedl ve Velkém divadle choreograf Zdeněk Prokeš svoji vizualizaci skladeb Maurice Ravela La Valse a Bolero.

Systematické pedagogické a umělecké vedení souboru dává sólistům nejen možnost dosáhnout na Ceny Thálie, ale i příležitost k osobnímu růstu jako samostatných tvůrců původních představení. Richard Ševčík tak mohl v r. 2012 uvést svůj první choreografický opus Sen noci svatojánské a v r. 2014 pak již pro intimní prostředí Malé scény Nového divadla vytvořit taneční přepis Wildeova Obrazu Doriana Graye.

Do současné baletní tvorby stále častěji zasahují interpretační pokusy o sdělení a sdílení filozofických myšlenek, které byly dosud svěřovány literárním projevům. Na Novou scénu tak byla v r. 2015 uvedena v české premiéře Smrt v Benátkách slovenského choreografa Ondreje Šotha, kde se taneční projev posunuje k imaginaci niterného světa, jejž ve své novele obnažil Thomas Mann.

Zázemí Nového divadla poskytuje baletnímu souboru lepší studijní podmínky, což v budoucnu jistě umožní ke stávajícím třem premiérám v roce vytvořit i čtvrtou. Že by to mělo být spojeno s růstem technické a umělecké úrovně, je pro celý soubor předpokladem i závazkem.

Jiří Pokorný,
umělecký šéf baletu DJKT

 

Historie souboru baletu