CS
pátek, 04 červen 2021 11:22

Milan Uhde: Jak Božena Němcová předčítala v Brně

Činohra DJKT chystá novou audiovizuální inscenaci Milana Uhdeho Jak Božena Němcová předčítala v Brně. Premiéra proběhne 6.června v 19 hodin na YouTube kanálu DJKT a k vidění bude celý týden, tedy do nedělní půlnoci 13. června.

Že doma a za svého života nikdo není prorokem, není nic až tak nového pod sluncem. Milan Uhde (1936), spisovatel, dramatik, scénárista a politik, tematicky depresivní výzvu s humorem zvedl a přetavil do ironické aktovky o brněnských umělcích. Není to poprvé, kdy se přitom dotkl aury osoby Boženy Němcové, už v roce 1977 napsal Jitřenku naší slávy (ve své tvorbě tehdy vycházel především z korespondence B.N.). Na rozdíl od tohoto textu se v aktovce Jak Božena Němcová předčítala v Brně nestaví ke spisovatelce s úctou, ale přistupuje k ní s despektem brněnských umělců a rádoby vlastenců. Důležitá tak nakonec není samotná osoba Němcové a její dílo, ale jejich provinční samolibost a úzkosti.

Když v roce 2006 scénický časopis RozRazil 4/06 představil v Divadle Husa Na provázku projekt s podtitulem Brno je Brno je Brno je Brno, nikdy zcela uspokojivě zodpovězená otázka „Proč nemáte rádi Brno“ spojila Uhdeho a další autory (Arnošta Goldflama, Břetislava Rychlíka, Jiřího Šimáčka ad.) do tvorby inscenovaného pásma, kterému se věnovala i Česká televize. Po české premiéře v Brně (2006) a projektu v Olomouci (2008), jsme se Uhdeho aktovku o provinčním šrámu na české duši rozhodli uvést i my. Divákům představíme hned dvě verze zpracování!

V té první jsme aktovku natočili ve formátu audiovizuální inscenace zaznamenávající hovory po Skypu, které mezi sebou básníci, profesor a mladý novinář vedou. Jedná se o formu, která je v oblasti lockdownové on-line tvorby českých divadel ojedinělá a výjimečná. V té druhé ji budete moci osobně shlédnout na podzim 2021 na Malé scéně nejen jako činoherní připomínku v předvečer sto šedesátého výročí smrti Boženy Němcové, ale také v rámci koncepce česko-slovenského roku. Chceme zároveň poděkovat České televizi a Archivu města Brna za poskytnutí materiálů a vstřícnou spolupráci na tomto projektu.

Jaké téma bylo pro nás na Uhdeho hříčce nejpřitažlivější?

„Je to především mladý entuziasmus novináře a spisovatele Ohérala, který se nadšeně a příliš idealisticky snaží zorganizovat čtení stále známější spisovatelky v Brně. Ale narazí. Na malichernosti, úzkosti a sebezahledění zavedených básníků a vlastenců, kteří spisovatelku mezi sebe ani nepustí. Asi každý z nás zná pocit, kdy musí bojovat ať už s byrokracií anebo s institucionálními větrnými mlýny v kultuře, přestože má ty nejlepší úmysly, energii a talent. Člověk bez postranních úmyslů je semletý systémem, který něco takového nedovolí. V tom je síla tragikomické výpovědi, kterou Uhde skvěle zachytil. A netýká se jen Brna.

Objevná byla ovšem pro mne (jako pro dramaturga) práce na audiovizuální verzi příběhu, kterou režisér Libor Stach zvolil. Do příběhu to vnese současný pocit člověka lapeného v sociálních sítích. Krom toho je to skutečně aktuální, umění v „covidové době“ zcela přesedlalo na tento způsob komunikace. Byl to fenomén a kromě omezení otevřel nové možnosti. Činoherní verze na podzim bude již osvědčené a známé prostředí při hledání způsobu, jak emoci příběhu sdělit.“

Mladý herec činoherního souboru Libor Stach se chopil režie.

Co ho na této zkušenosti lákalo?

„Byla to možnost vytvářet nové fiktivní světy. Novou realitu. A stát na té druhé straně. V herecké práci rozhodně nejsem pudový typ, jsem dost analytický, potřebuji si vše osahat, rozebrat a najít si hranice prostoru, kde se mohu pohybovat. Teprve když si projdu touto fází, dokážu se už celkem pudově a intuitivně v nalezených mantinelech pohybovat. Je to přístup, který je možná v něčem starý, ale mně dost vyhovuje a je pro mě přirozený. Myslím si, že to je taky trochu důvod, proč k té režii v posledních letech tíhnu – dostávám se totiž s přibývajícím věkem v té analytické fázi hlouběji, než je možná pro hereckou práci zdrávo. A taky jsem od přírody trochu organizační a racionální typ. Herec, který neustále klade režisérům nějaké otázky. Občas mě i napadne taková ta kacířská a nepokorná věta, že bych to možná udělal líp. Tak to chci zkusit. A třeba si rozbiju pusu hned na první větší příležitosti, jako je inscenování této Uhdeho hříčky, stáhnu uši a zalezu zpátky. Ale vyčítal bych si, kdybych to nezkusil.“

Uhde původně adresoval svou aktovku scénickému večeru RozRazilu v Huse Na provázku. Myslíš si, že jeho humorně trpká zkušenost s tímto regionem je přenositelná? Třeba do Plzně?

„Podle mě určitě. Jen bych rád podotkl, že já sám mám Brno moc rád – i když si z něj občas dělám srandu. Každopádně abych se dostal zpátky k tvé otázce – myslím, že téma této hry je přenositelné na každou dobu i každé místo. A je jedno, jestli jsme v Brně, Mladé Boleslavi nebo Plzni. Všude, kde jsem nějakou dobu žil, jsem potkával lidi, kteří v sobě měli něco z Uhdeho postav – jakousi touhu vymanit se z mnohdy mylného pocitu malosti konkrétního místa, kde žijí, přerůst ho, vytvářet kolem sebe auru velké nedotknutelné persony, která ví všechno nejlíp. Podle mě je to hodně spojené s nízkým sebevědomím a vnitřním bojem s frustrací z nenaplněných představ a snů, z pocitu, že nejsou dost úspěšní a milovaní. Mám zkušenost s tím, že lidé, kteří skutečně něco dokázali, nemají nikdy potřebu mluvit o tom, jak jsou skvělí. Naopak. Bývají pokorní a skromní. To je pro mě známka jejich velikosti a silné osobnosti.

Navíc mi přijde skvělé, že Milan Uhde napsal hru, která je tak trochu výsměchem brněnské intelektuální obci, do níž sám – i přes snahu se z ní v devadesátých letech tak trochu vymanit – patří. A ještě to udělá tak mistrovsky, že si půjčí jména skutečných brněnských intelektuálů, žijících před více než sto padesáti lety, a nechá je promlouvat současným jazykem, abychom měli pocit, že to jsou lidé, které moc dobře známe. Ono je vůbec to míchání časových rovin velmi zajímavý prvek, s nímž bych rád v obou verzích, jak v té audiovizuální, tak i na podzim v té jevištní, pracoval.“

(úryvek z rozhovoru režiséra a dramaturga)

 

Režie: Libor Stach, dramaturgie: Klára Špičková, výprava: Jitka Česáková, technická spolupráce: Milan Nemeš (SUTNARKA), hudební spolupráce: Hudební duo MíZa, zvuková spolupráce: Matouš Pilný

Hrají: Matyáš Darnady (Ohéral, mladý student), Miloslav Krejsa (profesor Helcelet), Michal Štěrba (básník Klácel), Jaroslav Matějka (básník Mikšíček), Marek Mikulášek (Sušil), Zuzana Ščerbová & Jana Ondrušková (Ona)

Média