CS
sobota, 29 leden 2022 21:21

Lidé v Plzni mě neustále motivují a inspirují

Daniel Kfelíř patří mezi naše nejnadějnější operní pěvce. Plzeňský rodák vystudoval Konzervatoř v Plzni a za dalším vzděláním putoval do Prahy a do Vídně. Jeho dosavadní úspěchy korunovalo vítězství v Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech v loňském roce. Sympatickému pěvci jsme položili sedm otázek.

Jaké byly vaše hudební začátky? Pocházíte z hudební rodiny? Co vás přimělo ke studiu na Konzervatoři v Plzni a jak na zdejší studentská léta vzpomínáte?
Kde začít… Již od útlého mládí jsem v sobě cítil určitou potřebu se projevovat a být středem pozornosti. Kde jinde se člověku toto všechno může dostat než ve formě umění. To, že to bude v jevištní podobě, se začalo pomalu, ale jistě profilovat na druhém stupni základní školy, kdy mě rodiče přihlásili na sólový zpěv do ZUŠ Rokycany. To bylo ovšem ještě před mutací. Pamatuji si na své první vystoupení ve čtrnácti letech, kdy mi přeskakoval hlas a v podstatě jsem nemohl nic správně zazpívat. Bylo to vtipné a nikdo ještě netušil, co se stane, až toto období překlenu. Celou tu dobu se o můj hlas pečlivě starala paní učitelka Markéta Kůsová. Na konzervatoř mě připravila Alena Vimrová, u které jsem také navštěvoval pěvecký sbor. Spolupracoval jsem také s výbornými pedagožkami Jitkou Pánkovou a Helenou Orcígrovou, která snad jako první přišla s otázkou, zdali jsem nepřemýšlel o tom, přihlásit se na konzervatoř. Neváhal jsem a podal si přihlášky na tři různé konzervatoře. Nejblíže mi byla má rodná Plzeň, kde jsem byl předzpívat paní profesorce Svatavě Luhanové. Ta si mě vzala do své pěvecké třídy a dala mi kvalitní pěvecký základ. Nesmím opomenout výbornou korepetitorku Gabrielu Pechmanovou, která mě doprovázela na pěveckých soutěžích. Na tato léta strávená v Plzni vzpomínám velmi rád, protože se zde začala pomalu formovat má umělecká osobnost. Musel jsem však hodně pracovat na hudební teorii a klavírních základech, neboť jsem od malička nebyl veden tolik k hudbě, ale spíš ke sportu. Moji rodiče nejsou hudebníci, pracují v gastronomii. Maminka má absolutní hluch a táta zpívá čistě až po 3 pivech. Má rodina, včetně mých milovaných babiček, mi ochotně a trpělivě sloužila jako věrné publikum. Jsem jí nesmírně vděčný za to, že mě v tomto krásném oboru podporovala a vždy mi stála po boku.

Můžete našim čtenářům něco prozradit i o vašich dalších studiích v Praze a ve Vídni?
Při studiích na konzervatoři si mě byl poslechnout významný český barytonista, vedoucí pěveckého oddělení na pražské HAMU a kantor – Ivan Kusnjer. Domluvili jsme se, že si na Akademii přihlášku podám a uvidíme, co z toho vzejde. Přece jen mi bylo teprve 18 let. Na zmiňovanou školu jsem se dostal a pan Kusnjer si mě vzal do své třídy. Což už tehdy bylo skoro nemožné, protože pan profesor měl každý rok jen pár volných míst a mnoho lidí čekajících ve frontě. Za to jsem mu velmi vděčný. Na Akademii v Praze jsem pochopitelně začal pracovat na pěvecké technice a herectví mnohem více a intenzivněji. Mojí korepetitorkou byla Irina Roměnská, která mi předala mnoho muzikálních základů a uvedla do správného cítění frází v několika jazycích. Mým úplně prvním pedagogem herectví na HAMU byl Tomáš Šimerda, který mi dal opravdu skvělý základ do jevištní praxe. Díky práci v operním studiu jsem mohl nastudovat pár oborových rolí (W. A. Mozart – Případ Figarova svatba – Figaro, Cosi fan tutte – Guglielmo, B. Smetana – Prodaná nevěsta – Krušina). Také jsem mohl spolupracovat s mnohými mladými perspektivními lidmi, jako byla například spolužačka a režisérka Veronika Loulová. Studium v Praze mi dalo velkou motivaci zajímat se i o zahraniční školy. V rámci magisterského studia jsem se vydal na konzultaci do Vídně k profesorce Margit Klaushofer. Celý den jsem strávil na cestě a paní Klaushofer jsem tehdy zazpíval pouze jednu krátkou italskou árii. Řekla mi, že už další slyšet nepotřebuje. Byl jsem nervózní a říkal jsem si, že je má úroveň zpěvu a projevu asi příliš slabá pro studium na Univerzitě v nejvýznamnějším městě klasické hudby Evropy. Pak se usmála a pronesla, že mám krásný hlas, ale bude na něm spousta práce, a zeptala se, jestli jsem na to připravený. Tam začala má spolupráce s vídeňskou univerzitou. Tato škola mi přinesla do mého pěveckého základu určitý řád a disciplínu, což jsem potřeboval. Jistý tlak ve výuce byl podstatně větší a intenzivnější. Na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni byl také široký tým pedagogů a větší škála praktického vyučování. Hudební interpretaci studuji u výborného dirigenta Christopha Meiera (dlouholetý asistent Daniela Barenboima) a herectví u Michaela Sturmingera, režiséra světových operních scén a festivalů (např. Pucciniho Tosca v Salzburgu s Annou Netrebkou). S těmito profesionály jsem měl možnost loni pracovat na opeře Ariadna na Naxu od Richarda Strausse, kde jsem ztvárnil roli Harlekýna. Premiéra se konala v Schlosstheater v Schönbrunnu. To byla jedna z nejlepších zkušeností, kterou jsem ve Vídni získal. Minulý rok jsem úspěšně Akademii múzických umění v Praze zakončil s magisterských titulem a nyní pokračuji druhým rokem na Univerzitě ve Vídni v magisterském programu operního umění.

Kdy jste stál poprvé na profesionálním jevišti a jaké jste měl při tom pocity?
Poprvé jsem na prknech, která znamenají svět, stál v roce 2014 zde v našem krásném Divadle J. K.  Tyla v Plzni. V té době mi dal příležitost tehdejší sbormistr pan Zdeněk Vimr a mohl jsem doplnit externě sbor opery. Hrála se inscenace Hoffmannových povídek od J. Offenbacha. Mými skvělými jevištními partnery byly Ivana Klimentová, Miro Bartoš a Jiří Langmajer st. Ti mě zasvětili do divadelního provozu, za což jim hodně děkuji. Jako sborový host jsem v Plzni pokračoval v mnoha dalších inscenacích. Byl to pro mě velký zážitek a neskutečně mě uchvátila ta okouzlující atmosféra pokaždé, když jsem vkročil na jeviště. Tentýž rok jsem také působil v muzikálu Divá Bára. To byl jeden z prvních titulů uváděný v Novém divadle v Plzni. Bylo úžasné přičichnout k více hudebním žánrům a to bylo pro mě velmi inspirativní. Tehdy jsem nebyl ještě rozhodnut na 100 %, který z žánrů si mám vybrat. Chtěl jsem dělat všechny, zkrátka a prostě hrát divadlo.

Kde všude hostujete a o jakých rolích sníte?
V současné době hostuji v Národním divadle v Praze v Rossiniho opeře Lazebník sevillský jako Fiorello. V rámci této produkce musím vyzdvihnout vynikající spolupráci s úžasnou operní režisérkou Magdalenou Švecovou, se kterou jsem poprvé mohl inscenovat představení již jako student konzervatoře. V Národním divadle mne ještě čeká role Moralese v Bizetově Carmen. Dále působím jako host už několik let v opeře Divadla J. K. Tyla v Plzni (G. Bizet – Carmen – Dancairo, Ch. W. Gluck – Alceste – Gran Sacerdote, Apollon). Pravidelně také účinkuji ve Slezském divadle v Opavě jako Figaro v Mozartově Figarově svatbě nebo ve Verdiho Traviatě ve Státním divadle v Košicích. Spolupracuji na projektech operního spolku Run Operun pod vedením Veroniky Loulové (Dvořákova Rusalka na festivalu Povaleč, Verdiho La traviata na Stalinově pomníku v Praze, a další). V dubnu tohoto roku mě čeká debut v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě v opeře Manon od J. Masseneta. V červnu tohoto roku budu zpívat jednu z mých vysněných rolí – Don Giovanni ve Slezském divadle Opava. Jako každý barytonista sním o mnoha rolích z vrcholného dramatického oboru, do kterého snad za pár let dozraji. Jsou to například: U. Giordano – Andrea Chenier – Gerard, G. Verdi – Maškarní ples – Renato, G. Puccini – Tosca – Scarpia. Z lyrického repertoáru, který je mi momentálně bližší, bych si rád zazpíval: P. I. Čajkovskij – Evžen Oněgin, R. Leoncavallo – Pagliacci – Silvio, Ch. Gounod – Faust a Markétka – Valentýn, V. Bellini – Puritáni – Riccardo, E. Korngold – Mrtvé město – Pierrot.

Co si myslíte, že je pro kariéru operního pěvce nejdůležitější?
Nejdůležitější věcí v našem oboru je spojit talent, inteligenci a celoživotní tvrdou práci. Co je ovšem také podstatné, je mít štěstí být ve správný čas na správném místě a se správnými lidmi. Nejzásadnější je však pro mě láska k této profesi.

Máte nějaké umělecké vzory?
Všichni mí pedagogové a kolegové na jevišti pro mě byli velikým vzorem, od kterých jsem se mohl učit od samých začátků. Mezi mé největší operní vzory patří Ivan Kusnjer, Adam Plachetka, Minsoo Ahn, Piero Cappuccilli, Giuseppe Taddei, Sherrill Milnes, Robert Merrill nebo Ettore Bastianini. Dalšími jsou ale také činoherci a filmoví světoví či čeští herci. Od těchto umělců se dá velmi dobře „okoukat“ gestikulace a mimika, která mi při operním projevu pomáhá vyjádřit patřičné emoce. 

Jaký je váš vztah k Divadlu J. K. Tyla v Plzni?
Můj vztah k Divadlu J. K. Tyla je opravdu výjimečný. Lidé, které jsem zde potkal, mi krok za krokem pomáhali. Stále v tom pokračují, rozvíjejí můj potenciál a motivují mne se neustále zlepšovat. Ať už to byl Tomáš Ondřej Pilař, který mi dal vůbec první šanci představit se v sólové operní roli, Zbyněk Brabec, který mě obsadil do mé první operety Pařížský život, Norbert Baxa, se kterým jsem pracoval na opeře Hamlet, nebo také současný šéf opery Jiří Petrdlík, díky kterému právě zpívám v opeře Alceste. Mohu s jistotou potvrdit, že má domovská scéna tady v Plzni je v dobrých rukách ředitele Martina Otavy. Ten dokázal kolem sebe vytvořit velmi kvalitní tým odborníků, kteří se podílejí nejen na výchově mladých umělců, ale také na kvalitě plzeňské scény.

Děkuji za rozhovor.

Zbyněk Brabec


 foto Jan Borovecký