CS
pátek, 06 květen 2016 11:13

Láska i smrt. Bonnie a Clyde není jen o gangsterství

Česká premiéra muzikálu Bonnie a Clyde je tady! Už zítra se poprvé setkáme v Novém divadle s nejznámějšími gangstery všech dob. Nejde ale zdaleka jen o akční „střílečku“, i když výstřel na jevišti chybět nebude. „Bonnie a Clyde je především o lásce,“ tvrdí režisér a šéf muzikálového souboru DJKT Roman Meluzín. 

V rozhovoru prozradil i to, jak vnímá plzeňské publikum, jestli se mu daří odhadnout předem, který titul bude úspěšný, nebo jak vzniká muzikál o Lídě Baarové, který DJKT uvede na podzim.

Bonnie a Clyde se na začátku muzikálu představí jako děti. To není úplně běžný úvod pro gangsterku…

Náš příběh Bonnie a Clyda začíná záměrně jejich dětstvím. To, co se do nás ukládá v dětství, je pro další život rozhodující. Mám na mysli vliv výchovy, primární zkušenosti, které nám přináší především rodiče, ale i okolí, ve kterém vyrůstáme. Náš život je pak v podstatě reakcí na to, co jsme jako děti zažívali, čím jsme byli zasaženi, do jaké míry nám bylo dáno rozpoznávat pravdu a lež… Bonnie i Clyde jsou na tom oba stejně. Chtějí překročit svůj stín, vymanit se ze společnosti, ve které žijí – je to společnost velmi chudá a beznadějná, rezignovaná a lhostejná. Tohle je důležité vědět, abychom pochopili, že jejich pozdější činy nejsou jenom gangsterstvím, ale i reakcí na společenskou a sociální situaci. To, v jakém prostředí Bonnie a Clyde vyrůstali, je podhoubím toho, co se odehraje později.

V jednom rozhovoru jste řekl, že byste rád uváděl muzikály, v nichž hrají právě děti. Můžeme se tedy těšit i na další muzikály s dětskými herci?

V Bonnie a Clyde vystupují děti jen na začátku. Měl jsem na mysli především muzikály, kde mají děti dominantní roli – tituly jako je Matilda, Oliver, Billy Elliot. Především posledně jmenované dílo mě opravdu zasáhlo, a kdybych dostal příležitost ho režírovat, odjel bych kvůli tomu kamkoliv na světě… V Plzni je to v podstatě vyloučené. Problém je, že my nemáme dětské herce. Nejsme Anglie nebo Amerika, kde je úplně jinak postavený obor muzikálového herectví – fungují tam přípravky. Navíc pracovní trh pro West End nebo Broadway je v podstatě celý svět, dnes mluví celý svět obstojně anglicky. Nás je jen 10 milionů. I kdybychom měli štěstí a jednoho dobrého herce v Čechách sehnali, je to jen na chvíli, protože děti velmi rychle rostou a najít hned dalšího by byl opět problém…

Nebylo by reálné si nějaké muzikálové herce přímo vychovat?

Museli bychom začít už v mateřské škole nebo v první třídě základní školy. Například vytvořit speciální třídu, kde bychom začali s dětmi systematicky pracovat ve všech třech základních rovinách, což je tanec, zpěv a mluvený projev. Muzikál je především disciplína a děti musí být v té disciplíně vychované. Nejsme na to ale zavedení, nemáme na takovou práci čas ani podmínky. Snažil jsem se například kdysi založit muzikálové oddělení na místní konzervatoři, ale i tato myšlenka pohořela. To je bohužel realita souřadnic, ve kterých se pohybujeme.

Ještě zpátky k Bonnie a Clyde. Kdysi jste prozradil, že jste v dětství divadlo neměl rád, protože váš otec byl ředitelem divadla a nikdy s vámi například nešel hrát fotbal... Nebyl jste tedy také tak trochu rebel? Není vám tím svým způsobem postava Clyda blízká?

Mě hodně vychovávala babička a byl jsem hodné dítě. Synové se samozřejmě obvykle vzpírají otcům, takže v určitém věku jsem se vzepřel i já otcovu pohledu na svět, ale bylo to vždy jen v rovině myšlenkové nebo slovní půtky a neprovázely to žádné větší excesy. Neutíkal jsem z domova, nekradl jsem a nikoho jsem nezabil (smích).

Tak to byste takhle asi ani nepřiznal…

Klidně bych to přiznal. Ale já mám obecně raději poslední slovo než poslední ránu.

Kdybyste byl hercem, která role v tomto muzikálu by vás oslovila nejvíc, pokud byste si mohl vybrat?

To je těžké, jako režisér ty role svým způsobem hraju všechny. Ke každé z nich mám nějaký vztah a pro každou se snažím nalézt pochopení. A těm, kteří je pak doopravdy hrají, se snažím otevřít je co nejhlouběji a ukázat i z jiného úhlu pohledu, než z toho, který se nabízí jako rozhodující hned po přečtení libreta. Bonnie a Clyde je gangsterka, nechybí tam násilí, přepadení, střelba… ale ten muzikál je především o lásce mezi dvěma hlavními protagonisty, ale i mezi Clydovým bratrem a jeho partnerkou. Mezi nimi je láska jinak artikulovaná, ale stejně intenzivní a výsostná. Na světě není přece nic krásnějšího než někoho milovat a být zároveň milován láskou, která je schopná obětovat úplně všechno. Vrcholná oběť lásky je svoboda a svoboda je nad život…

V jaké míře využíváte pro tento muzikál možnosti jevištních technologií v Novém divadle?

Bude tam asi 85 jevištních akcí. Spolupracuji teď s Danielem Dvořákem a myslím, že jsme našli úplně jiný způsob fungování technologií, než jaký jsme zatím ukázali v Kočkách nebo Anything goes. V některých sekvencích máme na jevišti živého kameramana, který bude vytvářet živý přenos na projekční plátno na horizontu. Jeviště je obrovské a některé detaily publiku unikají. Já bych chtěl divákovi umožnit ještě jiný vhled do některých věcí, než mají z celkového pohledu.

Vaším velkým úkolem v DJKT bylo a je přetvořil původně operetní soubor v moderní muzikálový. Není to vzhledem ke konzervativnímu plzeňskému publiku tak trochu úkol na druhou?

Je to o způsobu, jak si rozvrhnete úkoly. Mám v rámci dramaturgického plánu povinnost vyprodukovat čtyři tituly za sezónu. Od začátku to rozděluji tak, aby jeden titul byl „lidový“, dva mainstreamové a jeden aby ukázal žánr netradičně. Ve všech skupinách se ale každý rok snažím udělat nenápadný krok vpřed. A mám pocit, že vše se navzájem ovlivňuje, vystupují zde koneckonců jedni a titíž lidé a ti si zkušenost z Polibku pavoučí ženy přinesou i například do Zvonokos. Takovými drobnými krůčky jdeme blíž a blíž soudobému hudebně dramatickému divadlu. Je to proces, který trvá roky. Důležitá je vnitřní kontinuita i zhodnocení toho, co který titul souboru přinesl a co to do budoucna zakládá.

Je také potřeba revitalizovat soubor, přivádět další mladé lidi, kteří do toho vtisknou svoji energii. Tím pádem to nemůže být konzervativní. Ale co je to vlastně konzervativní? Mně „konzervativní“ publikum nevadí. Místní lidé si tady divadlo postavili, živí ho svými daněmi a mají právo dostat to „své“. A na druhé straně zase já mám právo  - ale i povinnost! - uvádět i tituly jako je Polibek pavoučí ženy nebo Probuzení jara.

Zrovna s Probuzením jara vám to ale vyšlo, o titul je obrovský zájem, je neustále vyprodáno, jakmile se spustí předprodej vstupenek… Neměl jste zpočátku obavu, jestli bude tato hra v Plzni kladně přijata?

Probuzení jara není většinový titul. Moc jsem si přál, aby se našel dostatečný počet diváků, kteří si k tomuto z mého pohledu fantastickému dílu najdou cestu. Já jsem tuto Wedekindovu hru znal už coby činoherní režisér a za sebe jsem byl s muzikálovým pojetím velice spokojený, protože je o čem hrát. Ale divadlo je týmová záležitost, tak jsem vždycky soubor stavěl. A jsem moc rád, že tuto hru vzali tak za své i všichni, kteří v ní hrají. Způsob, jakým to hrají, je tak silná emocionální výpověď, že to nemůže diváka nechat chladným. Hrát na metr od diváka není žádná legrace. Jde o to sdělit pravdu, kterou v sobě ale musíte nalézt, což je někdy hodně bolestné a ne každý dá rád srdce na dlaň. Nám se ale povedlo najít odvahu, protože jsme cítili smysluplnost té hry a věděli jsme, že to za to stojí. Téma této hry je skutečně nadčasové.

Přesto, nepřekvapil vás takový úspěch? Jak se vám daří odhadovat, jak bude publikum na hru reagovat?

Nevím, jestli mě úspěch překvapil. Jsem rád, že to tak je. S velmi vřelým přijetím se naše Probuzení jara setkalo i na Nové scéně v Praze a byl bych rád, kdybychom s touto hrou mohli objet i další divadla a ukázat, že v Plzni dokážeme muzikál dělat i úplně jinak, než ho dělají všichni ostatní. Co se ale týká odhadu toho, jak publikum hru přijme – divák je nevyzpytatelný a proměňuje se v čase. Stejně jako bych nikdy nečekal obrovský úspěch muzikálu Monty Python´s Spamalot, překvapila mě naopak chladná reakce publika na Evitu. To je světový titul, kde je primární příběh ženy, která všechno povýší nad základní ženskou úlohu být manželkou a matkou. Obětuje všechno politice a Peronovi, aby nakonec skončila jako těžce nemocná a s otázkou, jestli její život měl vůbec smysl. Takže ten muzikál měl velký příběh i přesahové Weberovy melodie, výkony herců byly podle mě naprosto výjimečné… a přesto na něj lidé moc nechodili, takže jsme odehráli jen povinný počet repríz. To mě šokovalo.

Když mluvíte o silném příběhu Evity – na podzim chystáte muzikál o další velké ženě, Lídě Baarové. Prozradíte, proč jste zvolil právě toto téma a jak ho pojmete?

Chceme tento muzikál pojmout jako revuální kabaret s vážným koncem. Příběh Lídy Baarové je především osou pro téma, kvůli kterému to děláme. Od začátku jsem chtěl vytvořit divadlo, které bude o odpovědnosti umělce za jeho život i morálku, o širším společenském kontextu, morálce naší společnosti, i o tom, jak lidé ve snaze zbavit se vlastních vin hází vinu na druhé… To je to, co mě na příběhu Lídy Baarové zaujalo nejvíc. Dlouho jsem pak hledal někoho, kdo by našel pochopení pro to, co chci ukázat. A nenacházel jsem mnoho pochopení, všichni chtěli jen vyprávět příběh s obrázky, jako je to v novém filmu o Lídě Baarové. Myslím, že to všechno už známe a že to není tak důležité. Pak jsem oslovil Karla Steigerwalda. Ten mi nejprve řekl, že toho na toto období napsal už hodně a v podstatě odmítl. Pak se ale ozval znovu, sešli jsme se a moje vize ho zaujala. Když jsme poté uvažovali o tom, kdo složí hudbu, došli jsme k Aleši Březinovi. Ten v posledních letech napsal dvě famózní politické opery – o Miladě Horákové a o knězi Toufarovi. Poprosili jsme ho o schůzku a jeho to nadchlo. Třetím autorem je Jiří Ornest, což je výborný herec, básník a textař, který umí obrazný verš a je pravdivý. Já pevně doufám, že dílo bude zábavné, a zároveň že se nám podaří říct i něco, nad čím se diváci cestou z divadla nebo doma zamyslí. Objeví se tam například i postava Jana Wericha, který měl nedaleko Velhartic chalupu. Baarová s ním vede několik dialogů, které jsou v podstatě velmi kruté… Jde o to, že odsoudit člověka je velmi jednoduché. Pochopit ho je těžké, ale to jediné má v životě smysl. Odsoudit Baarovou je snadné. Pochopit ji je téměř nemožné, ale stojí to za to. Chceme tedy formou kabaretního divadla ukázat tragický osud, velkou bolest, která ale k životu patří. Člověk má být veselý a šťastný, ale nelze přece zakrývat, že život má i druhou stránku…

Už víte, kdo bude hrát Baarovou?

Ano, ale neprozradím to.

Více o novém muzikálu ZDE.

Vstupenky online můžete zakoupit ZDE.

Muzikál_858x246.jpg