EN
Tuesday, 26 April 2016 11:35

Monika Švábová se ve Vile Verdi vrátí do role Violy

Jak prožívají osamělé stáří umělci zvyklí celý život na potlesk a slávu? To je tématem nové činoherní inscenace Vila Verdi, která má premiéru 30. dubna ve Velkém divadle. Zazáří v ní řada umělců, kteří v Divadle J. K. Tyla prožili většinu své profesní kariéry. Jednu z hlavních rolí ztvární Monika Švábová.

Ta letos v březnu oslavila 70. narozeniny a v angažmá DJKT je již 47. sezónu. V rozhovoru prozradila, o čem bude inscenace, ale i to, jaké je tajemství úspěchu jejího dlouholetého manželství s Pavlem Pavlovským, jak tráví dovolenou, nebo jaký byl Miroslav Horníček jako režisér.

Na co se můžeme těšit v inscenaci Vila Verdi?

Děj se odehrává v domově pro herce - seniory. Herci – bývalé hvězdy, které v domově žijí, si krátí volný čas hlavně tím, že si vyprávějí o svých životech a rolích. A připravují se na galavečer, který má zachránit existenci domova. Úřady totiž chtějí Vilu Verdi z ekonomických důvodů zrušit. Já mám roli činoherečky Johanny, která v mládí hrála velké role jako například Violu z Večera tříkrálového. Na galavečer, na kterém má každý z herců předvést něco ze svého repertoáru, si paní Johanna připravuje právě monolog Violy. Já jsem shodou okolností Violu hrála v Plzni v sedmdesátých letech a měla jsem tu roli moc ráda… Lilka Ročáková je zase obsazena do role bývalé operní pěvkyně. Myslím si, že hra bude v mnoha směrech autentická, bude vlastně i jakousi osobní výpovědí každého z herců.

Za 47 let jste ztvárnila v DJKT zhruba 150 rolí. Všichni mají v paměti, že jednu z nich napsal přímo pro vás sám Miroslav Horníček. Ale ještě než se dostaneme k němu – na které další role nebo režiséry ráda vzpomínáte? S kým se vám dobře pracovalo?

Moc ráda jsem pracovala s Láďou Smočkem. S velkou láskou vzpomínám i na Otu Ševčíka, to byl můj první šéf a v tomto období jsem hrála krásné Shakespearovské role jako Julii, Violu, Desdemonu atd. Krásná pro mě byla i práce s Janem Burianem a samozřejmě s Tondou Procházkou. Myslím, že je ideální, když je režisér zároveň autor. A v poslední době se mi hezky pracuje i s paní režisérkou Natálií Deákovou, je velmi talentovaná. Zkoušela jsem s ní například roli Violet Westonové v inscenaci Srpen v zemi indiánů, kterou jsem měla velmi ráda, patřila k mým nejoblíbenějším z poslední doby. Ta postava mi byla hodně blízká po všech stránkách, troufla bych si říct, že jsem jí rozuměla. Nebyla to sympatická postava, člověk ji musel obhájit, a to je možné jen v případě, že ji pochopíte. To je stejné jako v životě. A co se týká spolupráce s režiséry - pro mě je vždy důležité vědět, že mě režisér bere, že mi důvěřuje. Pak je to nádherná spolupráce a je to o vzájemné inspiraci, ze které může vzniknout dobrá, uvěřitelná postava.

Byla taková i práce s Miroslavem Horníčkem, když jste spolu hráli Setkání s Veronikou?

Je to opravdu dávno, bylo to v 80. roce, ale vzpomínám na to pořád s velkou láskou. Byl to pro mě jeden z mimořádných divadelních i životních zážitků. Miroslav byl úžasný. Hraní s ním bylo spíš „hraní si“, i když nikdy nešlo o improvizaci. Byla to perfektně nastudovaná hra, on byl na svůj text až pedantský. Ale vypadalo to přitom, že si to herec v tu chvíli vymýšlí. Setkání s Veronikou byla každopádně milá hra, nejen pro publikum, ale i pro mě. S Miroslavem Horníčkem jsme se měli moc rádi, dodnes na něj s Pavlem vzpomínáme a jezdíme mu na hrob. A jsme také stále v kontaktu i s panem doktorem Marešem, který se o Miroslava staral až do jeho úmrtí.

Chodíte se na nějaké inscenace i podívat do hlediště?

Mám ráda balet, jako malá jsem účinkovala v baletech a operách v Národním divadle, chodila jsem do baletní přípravky Národního divadla. A na baletní představení chodím pořád ráda, v našem divadle jsem viděla snad všechna. Teď z těch nejnovějších se mi moc líbilo Svěcení jara.

Takže vás neodrazuje moderní pojetí inscenace? Jak se vám líbí například představení jako Vojcek?

Každé dobré představení vás musí především strhnout. A je jedno, jestli se v baletu tančí na špičkách nebo v teniskách. Co se týká Vojcka, tím, že v něm hraju, nemůžu být asi objektivní, nemám z toho ten celkový dojem. Možná je to k neuvěření, ale ke každé roli, kterou jsem kdy hrála, jsem si našla vztah a byla jsem za ni ráda. A to platí i v případě Vojcka. Mám tam menší roli babičky, která vypráví absurdní pohádku… Těší mě, když tato hra někoho osloví, ale nikomu, kdo ji nepřijme, to nezazlívám. Není to tradiční divadlo, na které jsou lidé zvyklí, a někdo na to zkrátka nemá „oko“. V Plzni jsou oblíbené hry Tondy Procházky. Ty mě baví, protože mám ráda, když se lidé smějí. Hry jako Vojcek jsou pro mě zase určitým dobrodružstvím, vždycky jsme jako herci zvědaví, jak diváci to představení přijmou.

Jak jste se vlastně dostala k divadlu, hrál už někdo z vaší rodiny?

Tatínek byl malíř a grafik, ale měl rád loutkové divadlo, v mládí byl nadšeným ochotníkem a později i autorem návrhů pro loutkové divadlo. Tak možná jsem lásku k divadlu zdědila po něm…

S manželem Pavlem Pavlovským máte dva syny. Ty divadlo nelákalo?

Pro děti je divadlo atraktivní prostředí. V komparzech hráli jako malí oba, starší Pavlík pak měl roli asi ve třech inscenacích, v jedné měl i dialog. Ani jeden u divadla nezůstal, ale mají ho rádi. Hlavně mladší syn, který žije v Plzni, chodí na všechna naše představení. Jeho kritiky se někdy i obávám, vždycky hned odhalí, když tam něco není úplně v pořádku. Starší syn je psycholog a psychoterapeut a žije v Řevnicích, takže se tak často do Plzně nedostane.

Vypadáte pořád obdivuhodně mladě, ale přesto - neunavuje vás už hraní?

Nemám teď už starost o rodinu, děti jsou dospělé a vnoučata nebydlí v Plzni, takže se soustředím už jen na to divadlo a dá se to krásně zvládat. Kdybych k tomu byla ještě seriálová hvězda, tak bych možná těžko stíhala, ale takhle je to bez problémů. A čím jsem starší, tím jsem za každou roli vděčnější. Nezáleží na velikosti, vážím si každého úkolu, který je mi ještě dán. Vnímám, že to není tak samozřejmé. Ale to není nic v životě…

Jaký máte názor na televizní seriály? Pustíte si je někdy?

Nejsem snob, který by seriály opovrhoval, občas si je pustím, hlavně kvůli kamarádům, kteří tam hrají. Například jsem sledovala Přístav, mám ráda Martina Dejdara, líbila se mi moc i Jitka Schneiderová… Někdy se dívám i na Ordinaci v růžové zahradě, kde hraje Martin Stránský a Pavel Kikinčuk – to byl můj herecký partner v mnoha krásných rolích.

Pocházíte z Prahy, nepřipadala jste si v Plzni někdy tak trochu „zahrabaná“?

To vůbec ne. Coby rodilé Pražačce se mi zpočátku stýskalo, ale na Plzeň jsem si zvykla a přijala jsem ji jako svůj druhý domov. Plzeň je v něčem taková rodinná. Měla jsem období, kdy jsem toužila vrátit se do Prahy, hlavně kvůli sourozencům a rodičům a také v době, kdy byl Pavel osm let v Realistickém divadle. Teď bych už ale v Praze být nechtěla. Jednou tam asi skončím na Olšanech, a budu mít dobré sousedy - naše rodinná hrobka od roku 1848 je kousek vedle hrobky pana Budila. (smích)

Vaše manželství s Pavlem Pavlovským trvá už více než 40 let, jste spolu i v jednom souboru. Jaký máte recept na to, aby takový vztah vydržel a byl stále hezký?

Máme hezký vztah, to je pravda. A nehrajeme si na to, že se potřebujeme, a to čím dál víc. Přestože na sobě nejsme zatím závislí v tom smyslu, že by se jeden musel o druhého starat kvůli nějakým zdravotním problémům. Člověk se za tu dobu s partnerem tak propojí… My už i stejně cítíme, líbí se nám podobné věci, máme rádi stejné lidi – zkrátka vyznáváme skoro totožné hodnoty. Ale vztahu si musí člověk pořád vážit a svým způsobem si ho i hýčkat, pořád musíme dělat kompromisy, být tolerantní. A vážit si musí člověk i partnera samotného. Ale naopak i to, aby si druhý vážil vás, si musíte nějak zasloužit. Kdysi jsem v jednom rozhovoru řekla, že láska je dřina…

Já si Pavla vážím mimo jiné proto, že přestože má velký talent a svou práci dělá poctivě a s velkou láskou, tak není ambiciózní kariérista. A není povrchní, já nemám ráda povrchní lidi. A ještě je jedna věc, kterou bych chtěla připomenout. Když se v divadle podepisovala Anticharta a hercům se i vyhrožovalo, bylo v činohře jen pár lidí, kteří nepodepsali. A Pavel byl jedním z nich. Zásadní je, jak se člověk zachová v kritické situaci – to svědčí o jeho charakteru a ten je směrodatný i pro vztah.

Jak vypadá taková vaše ideální dovolená?

My jsme staromilci, jezdíme pořád na stejné místo – do hor do Švýcarska. Chodíme po horách a moc se nám tam líbí, pokaždé jsme okouzleni, jako bychom tam byli poprvé… Já jsem tam byla už ve svých 18 letech, pak se za minulého režimu cestovat nemohlo, ale od 90. let tam jezdíme opravdu každým rokem. Do čtyřiceti let bych byla ráda objevovala, například jsem toužila vidět Řím. Ale to nebylo možné a navíc byly děti malé… tehdy jsme jezdili k moři do Jugoslávie. Teď se ráda vracím na místa, která jsou mi blízká. Líbí se mi citát: Vracet se znamená dojít nejdál. Každý se mnou nebude asi souhlasit, ale myslím si, že cestování je spíš pro mladší lidi.

Vy jste ale pořád ve výborné kondici…

Ale jsem už mnohem víc ustrašená. Myslím na to, co by bylo, kdyby se mi někde v cizině něco stalo… Byla jsem tři týdny v Americe, viděla jsem Virginii, Washington. Můj hlavní dojem byl, že je tam všechno obrovské – rozměry, vzdálenosti… už bych tam znovu jet nemusela. Ale náš starší syn hodně cestoval. A oba synové studovali rok na střední škole v Americe. To bylo hned na počátku 90. let, bylo to bezvadné, naučili se jazyk, a starší syn se tam pak ještě třikrát vrátil. Ale to odloučení bylo tehdy velké, nebyly ještě mobily, psali jsme si každý týden dopisy a posílali jsme si namluvené povídání na diktafonu. To se s dnešní dobou nedá srovnávat.

Ještě by mě zajímalo, jaký máte vztah k Novému divadlu? Jeho předchůdce, Komorní divadlo, jste zažila skoro od začátku až do konce…

Ano, ale provoz v Komorním divadle už v poslední době nebyl únosný… K té změně mám trochu osobitý přístup. Tím, že jsem v Plzni 47 sezón, mám teď skoro pocit, jako bych změnila angažmá. A svým způsobem je to pro mě osvěžení. Mám ráda nové, čisté věci. A líbí se mi i fasáda Nového divadla, stejně jako se mi líbí kašny na náměstí, i když na tom se možná neshodnu s některými Plzeňany…

 

 Více o inscenaci ZDE.

 

 

  • J.K. Tyl Theatre in Pilsen

    Visitors, audience,

    Welcome to the website of the J.K. Tyl Theatre in Pilsen.

    The JK Tyl Theatre has four artistic companies that produce about 600 shows per year, offering drama, opera, operetta, musical and ballet. Titles from the repertory of leading world theatre stages are mixed with original new productions as well as Czech premieres of plays by foreign authors. The JK Tyl Theatre also continues to present opera, symphonic, operetta and musical concerts and develops the tradition of Sunday concert matinées.

    Apart from theatre productions, the J.K. Tyl Theatre offers other interesting events, exhibitions closely connected to the world of theatre. The J.K. Tyl Theatre is also registered on the cultural map of Europe as the site of the International Festival THEATRE with its first season dating back to 1993.

    We hope that there is plenty to choose from and that you will be happy to return again and again.

    We are looking forward to seeing you in our - your theatre.