EN
Monday, 04 January 2016 08:11

Čarostřelec není pohádka s dobrým koncem, říká švýcarský režisér

Potlesk ve stoje nebo rvačka v hledišti - inscenace v pojetí mezinárodně uznávaného režiséra a profesora Dominika Neunera vzbuzují často bouřlivé reakce publika. Plzeňské Divadlo J. K. Tyla uvede 23. ledna na Nové scéně operu Čarostřelec, která zde nyní vzniká právě pod jeho vedením. 

Toto zakladatelské dílo německé romantické opery se bude v Plzni hrát teprve potřetí za dobu existence kamenného divadla ve městě. A nové pojetí Dominika Neunera bude ojedinělé. „O této opeře se často mluví jako o pohádce se šťastným koncem. Tak to ale vůbec není, je to spíše psycho – krimi,“ podotýká režisér. Proč sám kdysi uprchl ze Švýcarska do Německa? A proč rád nahlíží do výkopů? V rozhovoru prozradil mimo jiné i to, jak se mu pracuje s Čechy, nebo co si myslí o současné uprchlické krizi.

Čarostřelce nerežírujete poprvé, pod vaším vedením se hrál už před více než 25 lety ve Wiesbadenu. Změnil se nějak váš pohled na tuto operu? Bude plzeňské pojetí jiné?

Určitě. Když se u člověka během pětadvaceti let nic nezmění, tak s ním něco není úplně v pořádku (smích). Čtu si hru vždy znova a především se vyvíjí můj názor na partituru. Jak se říká, člověk nevstoupí dvakrát do stejné řeky. Takže nové zpracování hry je pro mě úplně jiná, nová řeka. Čarostřelec je obecně velmi oblíbená opera. Děj se odehrává z velké části v lese, jde o lásku, scéna bývá pestrá, zní zde biedermeierovské názvuky… ale o tomhle to není. Lidé by to tak rádi viděli, ale není to tak.

O čem je tedy podle vás Čarostřelec?

Autor libreta  Johann Friedrich Kind napsal v podstatě drzý text, který zní sice poněkud staromódně, ale je velmi aktuální. A pak přichází Weber a svou hudbou doslova rozráží dveře k romantismu. Například scéna ve Vlčím dole - to, co Weber napsal, je na tu dobu doslova neslýchané. Tato hudba je ale plně kompatibilní s obsahem hry, protože tento kus je psycho-krimi. Není to nic milého. Romantismus neukazuje hezkou tvář přírody, nýbrž tu tajemnou a nebezpečnou. Tento kus je v podstatě sestup do hlubin lidské duše.

V čem konkrétně se to v příběhu projevuje?

Hra vypráví příběh, který se odehrává na Domažlicku kolem roku 1650. Mladý myslivec Max se zamiluje do dcery polesného Agáty. Musí ale obstát ve střelecké zkoušce, pak až se smí s Agátou oženit… Nesmíme zapomínat na společenské pozadí hry. Právě skončila třicetiletá válka – co tehdy probíhalo? Co je to za muže, kteří se vrací z této války, a jaké jsou ženy, které ji prožily? Přichází nastolení nového pořádku. V něm dominují muži traumatizovaní z bojů, z nichž se stali v podstatě lovci. Základními principy systému jsou ničení, usmrcení a strach ze selhání - je to militantní pořádek, který nepřipouští to nejpřirozenější, a sice lásku. Max i Agáta jsou pod velkým tlakem, ale nerevoltují, v této době všichni jednají podle toho, co přikáže vrchnost. Max má obrovský strach ze selhání a dokonce se spojí i s ďáblem, aby si zajistil úspěch…

Ale nakonec vše přece jen dobře dopadne…

Vůbec ne! Konec je úplná katastrofa. Kníže Otokar rozhodne, že svatba se neuskuteční. Pak přichází poustevník a rozhodnutí zmírní. Říká: pojďme udělat kompromis – Max na rok odejde do vyhnanství, ale poté se může vrátit a oženit se s Agátou. Všichni to považují za skvělý, šťastný konec, ale… Max odchází z jeviště bez Agáty. Co bude za rok, až se vrátí? Jak se cítí Agáta? A její otec, polesný Kuno? Ví, že zkouška ve střelbě byla hloupost, ale nemohl zkrátka jinak, doba je taková. A teď se cítí čím dál menší, což u muže vzbuzuje agresi – to je v podstatě projev neschopnosti vypořádat se s vlastním svědomím, pocity. A je zde ještě jedna postava - Anička, přítelkyně Agáty. Ta sice prožívá vše s určitým nadhledem a sarkasmem, ale je svědkem toho, jak umírá láska, jak vnitřně umírá Agáta i Max…

Zmínil jste, že text je aktuální i dnes. V jakém smyslu?

I když se zdá, že jsme velmi liberální společnost, není tomu tak vždy. Stále mívají problémy gayové či lesby, ale například i svobodné matky. Nedávno jsem čekal na schůzku a viděl jsem dva bezdomovce, velmi zanedbané lidi, kteří prohledávali popelnice. Nezajímali mě ani tak oni, jako především reakce lidí, kteří chodili kolem. Pozoroval jsem jejich obranný mechanismus – odvraceli se, dělali, že bezdomovce nevidí, hlavně aby je náhodou neoslovili. Přehlížíme tyto věci a chceme mít pocit, že neexistují. Hlavním důvodem jsou prastrachy z neznámého, které jsou zakořeněné hluboko v nás, a o něž jde i v opeře Čarostřelec. Dalším aktuálním příkladem jsou uprchlíci, kteří nyní přichází do Evropy.

Co mají uprchlíci společného s Čarostřelcem?

Do Evropy přichází statisíce uprchlíků z válečných podmínek – mnozí mají podobné zážitky jako měli lidé během třicetileté války. Ozývají se ale hlasy, které se ptají, proč tito lidé prchají, proč raději nebojují za svobodu ve své zemi. Já ale chápu uprchlíky, když říkají: museli jsme odejít, protože nechceme střílet do lidí. Sám jsem kdysi odešel od armády. Uprchl jsem ze Švýcarska do Německa během výkonu povinné vojenské služby. A mým hlavním důvodem byla právě střelba. Dokud se střílelo na terče, bylo to skvělé, to mě opravdu bavilo. Ale pak se po nějaké době šlo na pole a naše terče měly najednou podobu zvířat. V tu chvíli jsem řekl: dost, to dělat nebudu. Bránil jsem se, přišla výstraha a nakonec mi nezbylo nic jiného než útěk. Jedné mlhavé noci jsem proto uprchl. Do Německa, protože do cizí země na mě nemohli… Víte, myslím si, že kdybychom vydali na pomoc současným uprchlíkům pouhých deset procent toho, co jsme před pár lety zaplatili za záchranu bank, stačilo by to a nikdo by nestrádal. Jenže ono nejde jen o peníze, ale především opět o strach z neznámého, který jsem už zmínil. Tyto prastrachy se v nás vrství tak, jako vznikají vrstvy na Zemi. Teď sedíme na pohodlném gauči, ale co všechno je pod námi, pod betonovou podlahou? Já například rád nahlížím do výkopů, pozoruji, kolik je tam geologických vrstev… kolik mrtvých tahle země už viděla, kolik pohřbených snů ukrývá… Tyto vrstvy se ukrývají i v nás a jsou i příčinou našich strachů.

Pojďme ještě zpět k umění a především k hudbě. Ve Wiesbadenu jste na konci 90. let režíroval Mozartovu Kouzelnou flétnu, kterou kritici hodnotili velmi dobře… Je Mozart váš oblíbený skladatel? Která hudba vás osobně oslovuje?

Co se týká hudby, nemusím například Helenu Fischer, Claudio Monteverdi mě oslovuje spíš… (smích) Mezitím je ale spousta fantastické hudby ať už v oblasti klasiky, jazzu, nebo rocku-popu. A samozřejmě existuje jeden světový zázrak a ten se jmenuje Mozart. Jeho Kouzelná flétna - to byl můj první kus ve Wiesbadenu. A premiéra skončila bitkou v hledišti…

Je vaším cílem provokovat diváky?

Určitě neprovokuji diváky úmyslně. Možná čtu libreta trochu přesněji než někteří jiní režiséři, dívám se na příběhy z jiného úhlu a moje pojetí je pak logicky jiné... Zažil jsem po představení už leccos, například v Kielu po inscenaci Tristan a Isolda vytáhli lidé kravské zvony a začali házet na jeviště zeleninu. Lidé z balkonů zase házeli programy na ty dole v sále, bylo to napínavé. Jindy zase jeden z diváků po skončení hry vyzval nahlas ostatní, aby co nejrychleji opustili divadlo, že něco takového si přece nemusí nechat líbit. Jeden z herců, který hrál hlavní roli, měl snahu tohoto muže okřiknout, ale já jsem řekl: Nech diváka mluvit, tys mluvil hodinu a půl, teď může něco říct i on. Myslím, že dobré divadlo má vzbudit emoce a rozpoutat diskuzi.

Spoluzakládal jste v roce 1989 festival Rossini in Wildbad ve Schwarzwaldu a v roce 1992 jste vydal také Rossiniho biografii. Patří i Rossini k vašim oblíbeným tvůrcům?

Právě naopak! Zajímalo mě, co byl Rossini vlastněn zač, zabýval jsem se jeho dílem spíše badatelsky. V jeho hudbě se neustále opakují motivy jako ve spirále, člověk to nevydrží poslouchat dlouho. Proto jsem studoval jeho partitury, přeložil jsem do němčiny jeho díla Adina a La Gazzetta. A přišel jsem na to, že Rossini vystihl absurditu jevu, kdy člověk mechanicky opakuje stejné činnosti a funguje v podstatě jako stroj…

V 1992 jste režíroval v Praze Othella. Jak se vám pracuje s českými umělci? Nevadí vám například nedochvilnost?

S Čechy jsem pracoval a pracuji i nyní rád. Existuje něco jako česká duše, kterou vnímám. Vaše řeč sama o sobě je navíc velmi muzikální. Česky umím sice jen pár vět, ale dokážu vyrozumět mnohé. My západoevropané pracujeme možná více s levou mozkovou hemisférou, která řídí racionální myšlení, u Čechů je to, mám pocit, spíše naopak. Co se týká nedodržování termínů – to obecně nemám rád. To, že začínám se zkouškou přesně, souvisí se zodpovědností. Nemohu nechat celý soubor i orchestr čekat, než se dostaví jedna dáma. Nedochvilnost je pro mě vždy znamením nepřipravenosti. Říkám vždy svým studentům – máme nejkrásnější povolání, jaké existuje, smíme celý den jen dělat hudbu a přemýšlet o rolích i o životě... Tak to ale opravdu dělejme! Dnes už nikoho nezajímá nějaká póza, výkony musí být poctivé a plné skutečných emocí. Herec nehraje svůj příběh, ale příběhy diváků, musí se do nich dokázat skutečně vcítit. Věřím, že toto zvládneme i nyní v Plzni.

  • J.K. Tyl Theatre in Pilsen

    Visitors, audience,

    Welcome to the website of the J.K. Tyl Theatre in Pilsen.

    The JK Tyl Theatre has four artistic companies that produce about 600 shows per year, offering drama, opera, operetta, musical and ballet. Titles from the repertory of leading world theatre stages are mixed with original new productions as well as Czech premieres of plays by foreign authors. The JK Tyl Theatre also continues to present opera, symphonic, operetta and musical concerts and develops the tradition of Sunday concert matinées.

    Apart from theatre productions, the J.K. Tyl Theatre offers other interesting events, exhibitions closely connected to the world of theatre. The J.K. Tyl Theatre is also registered on the cultural map of Europe as the site of the International Festival THEATRE with its first season dating back to 1993.

    We hope that there is plenty to choose from and that you will be happy to return again and again.

    We are looking forward to seeing you in our - your theatre.