DE
Montag, 13 Dezember 2021 14:49

Rozhovor s Renatou Putzlacher, autorkou hry Lindauer? Pākehā!

Bohatý činoherní repertoár se za pár dní rozroste o další zajímavý kousek. Tím bude inscenace Lindauer? Pākehā!, kterou přímo pro soubor napsala dramatička, spisovatelka, překladatelka a vysokoškolská pedagožka Renata Putzlacher. Při příležitosti světové premiéry hry o plzeňském malíři Bohumíru Lindauerovi, jež zavede diváky až na daleký Nový Zéland, přinášíme rozhovor se samotnou autorkou.

Narodila jste se v Karviné, váš soukromý a profesní život je rozdělen mezi Český Těšín a Brno. Jak došlo k vaší spolupráci s plzeňskou činohrou?
Oslovila mě šéfka činohry DJKT Apolena Veldová a zároveň i režisér Radovan Lipus, který mi půjčil knihu Gottfried Lindauer 1839–1926. Plzeňský malíř novozélandských Maorů od Aleše Filipa a Romana Musila. Mám ráda výtvarné umění, ale když jsem knihu otevřela, první myšlenka byla: „Co já mám společného s novozélandskými Maory?“ Více mě zaujala ta Plzeň, protože jsem před 10 lety zjistila, že Putzlacherové, kteří pocházejí ze Štýrska, žili i na Plzeňsku. Dočetla jsem se, že v roce 1855 byla v plzeňském divadle „pořádána na počest nově jmenovaného krajského hejtmana, Tomáše, šlechtice z Putzlacherů, akademie“ a později i „zastaveníčko kapely vojenské a ostrostřelecké“. Stopy vedou i do Palvínova u Sušice, do kostela sv. Jakuba v Nepomuku, o jehož opravu se rodina Putzlacherů zasloužila, do staré nemocnice v Domažlicích atd.

Ovšem předkové mého dědy Putzlachera nebyli žádná honorace. Zřejmě to byla ta chudší větev, jejíž členové se v 19. století vydali z vesnice Purschau (Pořejov na Tachovsku) na dobrodružnou a strastiplnou pouť za půdou a lepším živobytím až do Východní Haliče. Na místě pak klučili lesy, zakládali pastviny a orná pole, stavěli hrázděné domy chebského typu, kostel a školu. V tu chvíli jsem pochopila, proč mě Radovan Lipus oslovil: viděla jsem díl televizních Šumných stop, v němž se mluví nejen o malíři Lindauerovi, ale i o méně známých emigrantech z Plzeňska, kteří dopluli až na Nový Zéland. Byli to tzv. Čechoněmci, stejně jako předkové mého dědečka, který se ve Východní Haliči (dnešní západní Ukrajina) narodil.

Co mám společného s novozélandskými Maory?“ Mohli to být sousedé mých předků-osadníků, kdyby tehdy zvolili jiný směr. Pak by tam možná potkali i hrdinu mé hry. Navíc mladý Lindauer před svou emigrací žil a maloval i v Haliči.   

Jak dlouho jste na hře pracovala?
Nejdříve jsem zhlédla spoustu filmů o Novém Zélandu, následovala podrobná četba všeho, co by se mi mohlo během psaní hodit. Objevila jsem trochu zapomenuté cestopisy Josefa Kořenského, v Praze jsem navštívila Náprstkovo muzeum, především expozici Kultury Austrálie a Oceánie. Prošla jsem si starou i současnou Plzeň; nejdříve jsem putovala prstem po mapě, žila jsem v nádherném světě starých pohlednic, a pak jsem šla na místa, kudy chodil Bohumír Lindauer a jeho blízcí.

Středobodem toho všeho bylo Divadlo J. K. Tyla, nejen jako zadavatel úkolu, ale také jeho konkrétní budova Velkého divadla, která vyrostla starému panu Lindauerovi na jeho milované zahradě. Samotná prezentace, kterou jsem připravila na první schůzku s vedením činohry a režisérem, měla 113 stran! Chtěla jsem, aby mi kolegové „viděli do hlavy“, aby pochopili, jakými cestami chci jít, protože psaní je proces, je to cesta, kdy někdy nevím, co se objeví za další zatáčkou. Bez těch záchytných bodů, rozcestníků bych zabloudila. Viděla jsem během první čtené zkoušky v divadle, že je potřebují i herci, kteří měli k dispozici vytištěnou a svázanou verzi mojí prezentace. Děkuji za tento nápad dramaturgovi Zdeňku Janálovi. 

A pak jsem to celé napsala v době lockdownu ve své těšínské pracovně. Ze staré rytiny, která visí nad mým pracovním stolem, na mě shlížel císař pán František Josef I., v hlavě zněli Pětatřicátníci, chlapci jako květ. Takže můžu říct, že jsem na hře pracovala rok.

Z čeho jste při psaní vycházela a co vám na tomto tématu přišlo nejzajímavější?
Od začátku byla mou „učebnicí“ už zmiňovaná kniha Aleše Filipa a Romana Musila, ředitele Západočeské galerie v Plzni, první monografická publikace o životě a díle plzeňského malíře novozélandských Maorů. I v tomto rozhovoru stále přemýšlím, zda mluvit o Bohumíru nebo Gottfriedovi Lindauerovi, protože i mě se stále ptají, zda jsem Renata Putzlacher nebo Renáta Buchtová, Polka, Češka nebo snad Němka? Kde to vlastně žiju, v Těšíně nebo v Brně? Chápu Lindauerovo rozdvojení, protože jsem autorkou několika básnických sbírek, v nichž jsem hledala odpověď na otázku: kdo jsem? Kdybych uměla malovat, měla bych na svém autoportrétu dvě hlavy, jednu polskou, druhou českou. Jsem Polka, polština je mým mateřským jazykem, ale tady jsem se narodila a žiju tady celý svůj život. Kdybych si měla vybrat indiánské jméno, znělo by „Ta, která stojí na mostě“. Píšu o tom ve své knize V kavárně Avion, která není, pochopitelně vyšla ve dvou jazykových verzích. Myslela jsem si, že jsem to téma uzavřela a vše se zase vrátilo, když jsem se snažila pochopit Bohumíra / Gottfrieda Lindauera. Nezanechal jediný dopis, musela jsem vycházet z toho, co mi napoví jeho dílo a cesta, kterou si zvolil. Nakonec Lindauerův příběh vypráví na scéně jeho syn Victor. Od začátku mi byl velmi sympatický a pak jsem zjistila, že se narodil 15. června, ve stejný den jako já. Tyhle koincidence miluji. 

Nakonec za mnou přišla poezie. Konstantin Biebl a jeho Protinožci je možná první asociace, ale nebyla to pro mě tak samozřejmá volba jako pro absolventy českých škol. Já jsem chodila do polských škol a vzděláním jsem polonistka. Zvláštní je jiná báseň, která za mnou přišla ve snu – tak nějak pracuje moje podvědomí, když tvořím. Zapsala jsem si v noci dva verše: „Dětství je jako setřená tvář / na zlaté minci, jež zvučí čistě“. Věděla jsem, že je v té básni všechno, dům rodičů, který jednou musíme opustit, maminčin stesk, strom zasazený otcem, olovění vojáčci a obraz místního mazala na stěně. Lindauerův život před emigrací. Jen kdo to napsal? 

Ráno jsem si uvědomila, že mi tu báseň seslal shůry významný polský básník Tadeusz Różewicz, jehož sté výročí narození slavila polská veřejnost právě v tomto roce. Báseň Kaštan mi zněla v hlavě pokaždé, když jsem opouštěla svůj bezpečný těšínský domov a jela do Krakova, kde jsem studovala. A proč se mi teď zdála v české verzi? Protože jsem byla ponořená do češtiny, psala jsem přece hru v tomto jazyce. Odtud se vzal motiv zakopané mince, který je pro scénický příběh rodiny Lindauerů důležitý. Není to historická hra, sama nejlépe vím, že občas jsem musela pro dobro věci něco malinko změnit. Je to zvláštní příběh života umělce z Plzně a chtěla bych, aby byli na něj Plzeňané hrdí. Viděli už v roce 2015 krásnou výstavu, četli monografii a teď se malíř Lindauer objeví i na krásné scéně Velkého divadla.      

V jiném rozhovoru s vámi jsem se dočetla, že režisér Radovan Lipus je váš dobrý kamarád a toto není vaše první spolupráce…
Oba jsme z Těšínského Slezska, narodili jsme se ve stejném měsíci a roce, ale seznámili jsme se teprve před 20 lety. Hned jsme společně připravili „sentimentální tramvajovou rallye“ Těšínské niebo pro herce české i polské scény Těšínského divadla. Poprvé tehdy s námi spolupracoval hudebník Tomáš Kočko, s nímž se znovu po letech setkáváme v rámci této realizace. 

Vážím si toho, že po této velmi úspěšné inscenaci mi Radovan nabídnul náročnější věc: dramatizaci románu Olgy Tokarczukové (polské autorky a od nedávna i nositelky Nobelovy ceny za literaturu) pro Slovácké divadlo. Oba jsme se shodli, že by to měla být dramatizace románu Denní dům, noční dům, jenž Olga situovala do oblasti Kladska, kde poblíž českých hranic našla svůj nový domov. Jiné pohraničí, Poláci, Němci a Češi, oba těm věcem rozumíme, protože jsme v pohraničí vyrůstali a místo jítření starých ran jsme raději hledali místa, která nás, Čechy a Poláky, lidi různých konfesí, spojují. Podobné téma jsem řešila i v hře Hra-nic-e, kterou jsem napsala pro Vzdělávací a kulturní centrum Klášter Broumov. Režisérem byl Radovan Lipus a vnímáme ty hry jako divadelní trilogii.

Oba jsme vlastně takoví „stavitelé mostů“, ovšem v této divné a neklidné době jsem slyšela, že na stavitelé mostů se střílí z obou stran. Oběma nám přeji, aby nás ta doba nerozhádala, na pracovním i na rodinném poli, protože podpora našich blízkých, kteří nám vždy fandí a podporuji nás i na dálku, je tím nejcennějším, co bychom si mohli přát. A pokud se to, co děláme, lidem líbí, vnímáme to jako bonus. Zřejmě i z toho rozhovoru vyplývá, že je pro nás důležitá cesta, ne nutně cíl, ovace a pocty.

Byla jste přítomna na „první čtené“, jaký dojem na Vás zkouška zanechala?
Měla jsem trému a byla jsem na zkušebně první, protože divadelní umělci byli ještě na chodbách, pili kávu nebo si někde povídali před začátkem zkoušky. Zvláštní bylo, když najednou hrdinové, s nimiž jsem se celý rok potkávala jen v mé pracovně, kde jsem psala hru, měli tváře a hlasy. Reagovala jsem živě, v takových chvílích mi chybí odstup a největší radost jsem měla z toho, když si herci našli v textu něco svého, nějakou vzpomínku, plzeňský střípek, rodinný příběh.

Teď se z dálky dívám na fotografie ze zkoušek a vím, že vše je už v rukách jiných umělců. Jen tiše doufám, že jim a divákům do toho všeho nešlápne brutální covidová bota. Divadlo není fabrika, kde se vypne linka a zhasne světlo. Je to křehká práce a viděli jsme před rokem, že ty emoce, ten společně prožívaný zázrak nám často chyběl. Držme si palce. Zdař Bůh! Pākehā!

Děkuji za rozhovor.

  • J. K. Tyl Theater in Pilsen

    Sehr geehrte Zuschauer,

    herzlich willkommen auf den Seiten des J. K. Tyl Theaters in Pilsen.

    Das J. K. Tyl Theater besteht aus vier künstlerischen Ensembles, die jährlich ca. 600 Vorstellungen in den Sparten Schauspiel, Oper, Musical und Ballett produzieren. Titeln aus den Repertoires der internationalen Theaterbühnen wechseln sich mit absoluten Neuheiten ab und tschechischen Premieren von Stücken ausländischer Autoren. Daneben setzt das J. K. Tyl Theater auch die Aufführung von Opern, Symphonien, Operetten und Musical-Konzerten fort und baut die Tradition seiner sonntäglichen Konzertmatinee aus.

    Neben den einzelnen Theaterinszenierungen bietet das J. K. Tyl Theater weitere interessante Veranstaltungen, z. B. Ausstellungen, die eng mit der Theaterwelt verbunden sind. In die Kulturlandkarte Europas hat sich das J. K. Tyl Theater als Veranstaltungsort des jährlichen Internationalen Theater-festivals eingeschrieben, welches 1993 erstmals stattfand.

    Wir hoffen, dass Sie in unserem breitgefächerten Repertoire etwas Entsprechendes finden und wiederkommen werden.

    Wir freuen uns auf ein Wiedersehen mit Ihnen in unserem – Ihrem Theater.