DE

uvodka cinohra 1100x175 past

Ohlasy | MACBETH, WILLIAM SHAKESPEARE, 2011

STRHUJÍCÍ MACBETH V PODÁNÍ STRHUJÍCÍHO MARTINA STRÁNSKÉHO

Novou inscenaci charakterizuje příklon k současnosti s reminiscencemi na alžbětinskou Anglii. Martin Stránský je vynikajícím, strhujícím Macbethem. Dokáže být bezstarostným vítězem bitvy i člověkem, v němž hlodá touha po vyšších metách, který se nechá dotlačit manželkou ke zrůdnému činu, aby vzápětí pokračoval ve vraždách všech, kteří mu stojí v cestě. Aby se propadal do hlubin beznaděje, trýznivých výčitek svědomí, až na samé dno své duše. A aby to byl nakonec on, kdo dokáže těmto běsům vzdorovat déle než jeho žena. Scéna na hostině se zjevujícím se přízrakem zákeřně zavražděného Banqua mrazí až do morku kostí. Však také Zdeněk Mucha je věrohodným Banquem, čestným a pravdivým. Macduff je ve ztvárnění Pavla Pavlovského charismatickým protivníkem Macbethovým a Jan Maléř dokázal dát postavě královského syna Malcoma správnou míru nezkušenosti, avšak rozhodnosti a vnitřní síly. Viktor Vrabec jako král Duncan propůjčil postavě žádoucí majestát. Uznání si zaslouží Andrea Černá jako Lady Macduff, nevinná oběť mocichtivosti. Spolu s dojímavým Valentinem Pokorným jako maličkým Macduffovým synem vytvořili obraz skrývaného zoufalství, ale i naděje a doufání dýchající hlubokým lidstvím. (...)

Inscenace Jana Buriana je sdělná, má vývoj, gradaci a jasně čitelnou dějovou linku, divák stačí vstřebat geniální Shakespearův text, a nedívá se tudíž na Macbetha jen jako na horor či detektivku v přímém přenosu. Ale jako na drama o morálním úpadku, vnitřní síle, ošidné předurčenosti. I o onom věčném ´kdyby´. Kdyby se události seběhly jinak, stal by se z Macbetha vrah? V plzeňské inscenaci divákům nic z toho neunikne a jistě si najdou i mnohem víc.

Gabriela Špalková, MF DNES 20. 12. 2011

NAD MACBETHEM SLUNCE NEVYCHÁZÍ

Tato Shakespearova „velehra“ je diváckým zážitkem nejen pro strhující herecké prožití krutého příběhu, je současně výsledkem dokonalého režijního pojetí děje plného vypjatých situací, zvratů, snových představ a zjevení. Do přímé cesty čestnému člověku osud postaví uhrančivou Lady Macbeth, probouzející v něm ctižádostivost a dravost bezohledného představitele bezuzdné moci. Jediný krutý čin znamená protržení hrází zla, které si vyžaduje další a další zločiny ve jménu cíle, jehož jinak než zločinem nelze dosáhnout.

Z rozsáhlé Shakespearovy divadelní literatury je volba tohoto titulu dramaturgicky šťastným počinem a zároveň velkou příležitostí pro soubor.

Jaroslava Světlíková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED – LEDEN 2012

OSAMĚLÁ THONETKA V PLZNI

Prázdné kukátkové jeviště, půlkruhový černě zrcadlový horizont s množstvím otevíratelných vchodů. Uprostřed osamělá zlacená thonetka, postmoderní znak královského trůnu, o který se bude dvě hodiny hrát „ta hra“, řečeno na způsob anglických divadelníků. Ano, je to Macbeth, ke kterému mají ostrovní herci pověrečnou úctu smíšenou se strachem. Režie Jana Buriana je poučená na alžbětinském způsobu inscenování: scénografickou úspornost kompenzuje důkladně vypracovanými uniformami - oděvy z černé, měkké kůže s rudými cákanci zastupují brnění, čarodějnice mají barokizující kostýmy vrcholící nádhernými maskami.

Inscenaci charakterizuje množství zajímavě stylizovaných momentů: všechny bojové scény, samovznícení odhozených větví z Birnamského lesa, nemluvě o těch autorem přímo předepsaných, jako jsou mluvení ve verších nebo existence čarodějnic. Především se tu ale nabízejí oslnivé výkony Martina Stránského (Macbeth) a Pavla Pavlovského (Macduff). Premiérové představení bylo esteticky (výtečná Kofroňova hudba!) i eticky až omračující.

Petr Pavlovský, LIDOVÉ NOVINY 30. 12. 2011

BUĎ KRVAVÝ A ZPUPNĚ ZHRDEJ VŠEMI!

Jan Burian režijním pojetím vytesal masiv shakespearovského monolitu. Ten drtí, povznáší, dává i bere naději. Blesky světelných šlehů oslňují diváka i výbornou scénu (Karel Glogr), znejisťující tma skrývá. Obojí je paralelou zločinu a trestu. Jediným barevným valérem je tu šeď, v jejímž příkrovu se rodí činy. To je sugestivní významosloví režijní práce se světlem. Čerň převládá i v kostýmech, sporadická běl zazáří jen u nevinných obětí – lady Macduffové a jejího synka. Krev na rukou, na mečích, na oděvech, krvavý kvítek na prsou zavražděného dítěte jsou dalšími údery macbethovského světa. Kakofonie dokonalého hudebního doprovodu (Petr Kofroň) v drsné sugesci pokračuje. Ani vítězný pochod nezní jásotem. Úsečnost a monolitnost nejkratší Shakespearovy tragédie je dokonale představena sevřeností a dynamikou jednotlivých scén. Jediné gesto není nadbytečné. Dokonalá práce s ansámblem (včetně osvědčené spolupráce se šermířskou skupinou Dominik) i ansámblu samého téměř matematicky přesně předjímá nevratné kroky osudu. Není to jen krvavá podívaná. Režisér a dramatik se setkali v dokonalosti vzájemného průniku, jehož výsledkem je vzestupná linie zla, růstu zla, zápasu se zlem, vítězství nad zlem (?), dá-li se nad ním zvítězit. Režie pokračuje v kladení shakespearovských otázek. A soubor s ní.

Martin Stránský (Macbeth) jednoznačně dospěl k jedné ze životních rolí. Nepotřebuje patetická gesta, jedná i rozvažuje, váhá i udeří. V nedohlednosti jeho nitra se sváří racionalita, nezkrotnost, děs i fanatické odhodlání. Svět čarodějnic se mu mění v jistotu, svět lidí v přízraky. Z lady Macbethové (Štěpánka Křesťanová) prošlehuje půvab, eros, dominují kalkul a vůle. Přesto v ní zůstává dotek lidského – na rozdíl od královského manžela podléhá svědomí.

Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 10. 1. 2012

EFEMÉRNOST MOCI A SLÁVY

Plzeňská inscenace má jeden velký trumf. Tím je Martin Stránský v titulní roli, který svou kreací zmíněné problematičtější momenty překrývá. Herec dokáže přesně střídat polohy introvertní s pompézní halasností, dává nahlédnout ve vzrušených, emocionálně vypjatých momentech do Macbethovy duše, nebojuje ani tolik se svými soupeři jako sám se sebou. Není zde ani tak důležitá jeho proměna v uctívaného a čestného bojovníka, ale spíše vnitřní nejistota a rozkolísanost v kontrastu s přebujelou ctižádostivostí a suverenitou, s níž směřuje ke svému cíli. Paradoxně nejpevnější je v okamžiku, kdy už ví, že se blíží jeho zkáza. Není to rezignace, ale jako by si uvědomil pomíjivost lidské existence a efemérnost moci a slávy i s tím, že svůj osud si člověk tvoří sám. Stránského výkon je navíc technicky dokonalý, splňuje parametry tzv. Velkého divadla, i když pojednává o subtilnostech lidské duše. Taková je ostatně celá Burianova inscenace, velmi promyšlená i efektní, přitom ve zdánlivé strohosti bez scénických zbytečností velká, a emocionálně působivá podívaná.

Jana Paterová, DIVADELNÍ NOVINY 7. 2. 2012

Co si o inscenaci myslíte Vy?

Viděli jste ji už? Napiště nám, Váš názor nás zajímá!