DE
Montag, 29 März 2021 12:33

Když se řekne Monika Švábová...

... řekne se současně talentovaná kolegyně, vzácný člověk, duše ještě křehčí, než bývá u hereček zvykem. Navíc měla tahle půvabná dáma touhu naučit se od starších kolegů nejen herecké řemeslo, ale i zákulisní noblesu. Je jen dobře, že dnes roli nepsaných vzorů přejala sama. Hlavně je ale Monika celoživotně vstřícná kumštýřka, která ví, že divadlo je sebezničující umění létající v povětří.

Lída Engelová

V březnu jste, Moniko, oslavila své významné životní jubileum. V souboru činohry působíte neuvěřitelných padesát dva sezón a vytvořila jste zde sto osmdesát rolí. Než si ale začneme povídat o divadle, ráda bych se vrátila k vašim kořenům. Pocházíte z Prahy, z rodiny, která na mne bez nadsázky působí jako umělecká dynastie. Můžete svou rodinu čtenářům přiblížit?

Z dětství se mi vybaví dům v pražské Dittrichově ulici u Jiráskova mostu, krásný a obrovský byt plný starožitností a obrazů. A nad ním v prvním patře vedl tatínek až do roku 1948 svou soukromou grafickou školu Officina Pragensis. Tatínek věčně pracoval, sám nám také vyráběl doma všechny hračky. Třeba maňáskové divadlo na skutečné profesionální úrovni: s proscéniem, zadním osvětlením, s boďáky a všemi možnými efekty. Pro nás a další děti z okolí v něm pak hráli známí loutkáři Vojtěch Cinybulk, Jan Malík Josef Skupa… Mezi dětskými diváky sedával tehdy i malý Vašík Havel, byl totiž spolužák mého bratra a byli jsme skoro sousedé. Tatínek nám ale vyrobil i třeba dokonalý pokojíček pro panenky s dřevěným nábytkem, čalouněným gaučem, lampičkami, stolečky, na postýlkách byly i matrace…

Váš tatínek spolupracoval dokonce s Jiřím Frejkou jako scénograf v Národním divadle.

Tatínek miloval divadlo, v mládí ho dokonce i hrál, pak také navrhoval i scénu, ano. Byl ale především významným malířem a grafikem. Maminka řídila tatínkovu grafickou školu, vedla administrativu a o všem rozhodovala i doma. Vím, že kvůli své úzkostlivé povaze netoužila po dětech. Bála se, že tu zodpovědnost, kterou mateřství s sebou přináší, nezvládne. Ale z lásky k tatínkovi jsme pak nakonec byly tři. Maminka byla dáma, která v mládí jezdila na koni, hrála tenis, na klavír, mluvila několika cizími jazyky. Typická pražská buržoazní dceruška, jak o sobě s nadhledem říkala. Když jsem se narodila já, bylo mamince už přes čtyřicet. Až později jsem pochopila, proč děti nejdříve nechtěla – se vším se přemrštěně trápila, a to ji vysilovalo. Nás milovala až s opičí láskou, ale starosti o všechny tři ji ničily. Hyperaktivní maminka, puntičkářka. Chod života musel vždy perfektně klapat – jedna paní docházela na žehlení, jiná do posluhy, my se sestrou pilně navštěvovaly hodiny baletu, němčiny, s bratrem Pavlem maminka cvičila na klavír.

Prý jste měla dokonce i guvernantku?

Říkali jsme jí Téna, dokonce s námi bydlela a mou sestru i mě vychovávala. Obě jsme ji bezmezně milovaly. Když jsme začaly chodit do školy a Téna nám oznámila, že teď, když už jsme velké, odchází pryč, brala jsem to jako největší zradu na světě, stejně jako kdyby se mi rozváděli rodiče.

To mě fascinuje, jako kdybyste nevyrůstala ani v komunistickém Československu…

Představte si, vyrůstala.

Vaši sourozenci také podědili po tatínkovi umělecký talent?

Ano. Podědili po tatínkovi výtvarný talent. Sestra vystudovala FAMU, pracovala jako fotografka v Národní galerii a České televizi, bratr byl architekt, ale dělal především užitou a volnou grafiku. A také zpíval. Byl báječný muzikant. Chodil do stejného ročníku na architekturu jako Pavel Bobek. Oba byli spoluzakladateli pozdějšího Olympicu. Nejdříve se jejich skupina jmenovala Fabs orchestr, později z ní vznikl Olympic. Bratr dokonce nazpíval a nahrál – s tehdy dvanáctiletým Bohumilem Starkou – původní verzi dodnes známého duetu Hvězda na vrbě. Měl velmi blízko k divadlu a také režíroval v Rubínu, například Snídani u Tiffanyho. Byl velkým přítelem Zdeňka Potužila, který Rubín zakládal. Ale divadlem se zabýval jen jako koníčkem. I hudbě se později přestal věnovat. Byl to nicméně renesanční člověk. Skvěle mluvil francouzsky, anglicky, německy a rusky, ze všech jazyků měl státnice. Také se zabýval astrologií…

Vypracoval vám někdy váš osobní horoskop?

Jednou jsem ho navštívila v jeho ateliéru, doktoři mi totiž nedokázali přesně odhadnout, kdy se narodí Pavlík, tak bratr řekl, že se na to podívá. Pak mi oznámil, že dneska. A opravdu tomu tak bylo!

Jste oproti sourozencům větší exhibicionistka, když jste se rozhodla pro herectví?

Připouštím, že asi kus exhibicionismu ve mně je, když jsem herečka. Ale této schopnosti nezneužívám. Myslím, že člověk na sebe nemá všechno říct, že by měl respektovat určité hranice, a uchovat si tak jakési tajemství. Souvisí to s cudností. Vím, že herectví není anonymní věc. Když někdo tuhle profesi dělá, dává se svým způsobem lidem všanc. Ale měl by cítit, kde jsou meze. Je to jako kdyby mi někdo lezl do kapes; přestože v nich nemám nic, co by ostatní nesměli vidět, nemá na to právo.

Přesto mi dovolte nahlédnout do kapes vašich hereckých začátků. Nejdřív tedy přišla zkušenost s baletem?

Já jsem byla zamilovaná do baletu! Ale moc jsem vyrostla. Tak jsem se rozhodla, že to zkusím se zpěvem. Pak při statování ve Válce s mloky se mě jednou Jiřinka Jirásková zeptala, co tedy budu dělat, když teď maturuju. Hrdě jsem odpověděla, že zpěvačku v opeře. Pravila, že opera je starý útvar, proč nezkusím činohru a já strašně zrudla. Říkala jsem si, že herci a herečky musejí být zábavní a drzí. A já jsem byla spíš člověk stydlivý. Nebyla jsem a nejsem bavič. Neměla jsem potřebu se předvádět a nikdy jsem nestála v první řadě. Jako dítě jsem se vždycky míň styděla, když jsem zpívala, než když jsem recitovala.

Přesto jste se nakonec ocitla DAMU.

Byla jsem tam až moc spořádaná. Na jedné z prvních hodin jsme měli o sobě něco vyprávět. Moje spolužačky líčily své strašné osudy. A já si připadala najednou taková trochu méněcenná. Byla jsem nešťastná, že u mě je všechno, jak má být.

Hostovala jste pak také v Divadle Na zábradlí.

To bylo na přímluvu našeho rodinného přítele Václava Havla. Tam jsem s inscenací Kafkova Procesu navštívila několik zahraničních festivalů. Na toto období se nedá zapomenout. Paříž, Benátky, Londýn, Ženeva…

Jak se vlastně přihodilo, že jste se s takovým pražským uměleckým zázemím ocitla v Plzni?

V posledním ročníku DAMU jsem dostala nabídku angažmá do Ostravy. Vypravila jsem se tam a dostala depresi. Ostrava je docela jiný svět, než v jakém jsem do té doby žila. A navíc ta dálka od domova… Odradilo mě to. Zároveň jsem měla nabídku z Plzně. Rozhodla jsem se tedy jít tam. Režisér Ota Ševčík se na mě přijel podívat do DISKu, rovněž i tehdejší umělecký šéf Svatoslav Papež, a angažmá jsme hned podepsali.

Pamatujete se ještě na svou úplně první roli v Plzni?

Byla to Lulu v šedesátém osmém v Kohoutově hře August, August, August. Hra pojednává o moci, o křehkých snech a realitě světa. Najednou měla tisíce dalších významů. Prolnula se dokonale s tehdejší atmosférou. I soubor byl najednou velmi lidsky propojený. Jako by měl společný dech.

Plzeň jste pak už nikdy neopustila…

Upřímně – řekla jsem si tehdy, že tak rok dva budu v Plzni, a pak půjdu zpátky do Prahy, za rodiči a sourozenci. Plzeň na mne tehdy působila šedivě, špinavě, jako depresivní mrtvé město. A moje maminka byla nešťastná, že jsem pryč. Tvrdila, že doma je člověk tam, kde se narodil. Jenže tu byli výborní herci, v souboru jsme si rozuměli. Byla jsem pyšná na to, že mě přijali a že moji kolegové se stali i mými přáteli. A pak… vše rozhodla role Manon. Rytíře des Grieux hrál Pavel Pavlovský. Láska mezi Manon a rytířem des Grieux nemůže nevzniknout! Nemohlo to dopadnout jinak. A bylo rozhodnuto. Po čtyřech letech velké lásky se narodil Pavlík, pak Šimon. A doma je člověk tam, kde je jeho rodina. Nabídky do pražských divadel jsem sice dostala, ale odmítla jsem je. I tu od Jiřiny Jiráskové po roce 1990. Pavel byl navíc jmenován šéfem činohry. Plzeň nám byla souzena. Navíc se město během let proměnilo a pro dnešní začínající herce je určitě velkorysejší, než tomu bylo tenkrát.

Jak se, podle vás, během těch let proměnilo plzeňské divadlo?

Divadlo je buď dobré nebo špatné. Buď je tam nějaký obsah, který se na lidi přenese a já jako herec okamžitě cítím, že jsem je oslovila, nebo nikoliv. U některých dnešních inscenací převažuje forma nad obsahem. Zdůrazňuji pouze u některých. Mění se samozřejmě technické možnosti, které režiséři mají. Například na plzeňské Nové scéně mohou se scénou i světlem doslova čarovat. Co se ale nikdy nezmění je, že divadlo má smysl jen tehdy, když diváka zasáhne. Nejhorší je představení, kde se divák stává pouhým pozorovatelem.

Proměnilo se nějak i plzeňské publikum?

Pravdou je, že divák v Plzni je hodně tradiční a některé nové věci přijímá obtížněji. Dělat nové věci nebo staré věci nově je ale podle mě důležité. Líbí se mi také inscenace na Malé scéně, kde hrajeme komorní a často náročné texty, a kam také chodí jiný okruh diváků.

Pravdou je, že jste si během angažmá v Plzni zahrála to nejrozmanitější spektrum rolí, které by vám pražské kolegyně mohly závidět. Ztvárnila jste Julii, Desdemonu, Jessicu, Violu, Gertrudu, a to jsme jen u Shakespeara…

Ano, výčet vzpomínek je veliký. Nikdy jsem moc nehrála role naivek, to nebyl můj obor. Mám ráda, když je postava trochu komplikovaná. Miluji také střídání žánrů. Brousí to techniku a já ji obdivuji. Technika je ale jen prostředek, který pomáhá. Nejtěžší je najít vnitřní obsah postavy, jak postava myslí a také jaké má postava tajemství, co už se nedopoví. Baví mě, že někdo může vzadu na jevišti jen stát, a přesto hledíte jen na něj. Charisma je prostě věc daná shůry. Z každé postavy navíc vyzařuje zvláštní druh energie, to se pak promítá do všeho, co dělá… Pamatuji se, jak jsem na škole viděla Danu Medřickou jako Blanche v Tramvaji do stanice Touha. Když to skončilo, nemohla jsem vůbec vstát, ze sedadla. Musela jsem se doslova vydýchat a sama sebe se ptala, jak ta herečka může po takovém výkonu žít? Fantasticky se vydala všanc postavě a divadlu.

Vy sama jste si Blanche na jevišti později zahrála…

Měla jsem štěstí na skvělé kolegy v téhle inscenaci. Za všechny chci vyzdvihnout Zorku Kostkovou, Milana Vlachovského a vzpomínám na herecký fenomén, na Ivana Gübela, to byl v Plzni přední herec s darem od Pánaboha, který se rodí a přichází jen zřídka, navíc intelektuál. Bohužel bojoval s alkoholem a svou bitvu prohrál.

Ztvárnila jste různé manipulátorky s lidskými osudy, třeba vrchní sestru Ratchedovou (Kde kukačka hnízdo má), miliardářku Claire (Návštěva staré dámy), Markýzu de Merteuil (Nebezpečné vztahy). Za všechny další náročné psychologické postavy připomenu Stephanii (Duet pro jednoho), herečku Arkadinovou (Racek), Johanu Louisu Heilbergovou (Ze života žížal), Raněvskou (Višňový sad), královnu Eleanoru (Lev v zimě), Violet Westovou (Srpen v zemi indiánů)… Sama jste mi přiznala, že se emocemi v životě nenecháváte příliš unášet, jak k hraničním emocím svých postav hledáte cestu?

Když je postava od autora dobře napsaná a ty, které jste jmenovala, byly, když pracujete s dobrým režisérem, máte dobré partnery a roli uvěříte – jde to skoro samo. Samozřejmě to je nadsázka, nic nejde samo. Chce to i životní zkušenosti a také vůli i odvahu sáhnout si až na dno.

K jakým režisérům jste si vytvořila důvěru?

Možná bych to řekla naopak. Hodně mi věřila Lída Engelová a později i Honza Burian. Ráda jsem i pracovala s Otou Ševčíkem, Ivanem Šaršem a Ladislavem Smočkem. Ti tu dělali nejvíc. V Plzni bývali dva tři stálí režiséři a strašně málo hostů, což byla škoda, protože host je vždycky přínosem pro soubor. Má nový pohled na hercovu individualitu, má jiný názor, jiný styl. Teď se to obrátilo, režiséři tu hostují pravidelně a je to oživení.

Kvitujete, když režisér s převahou herce ovládá?

Jsem věčná žákyně. Potřebuji ale věřit tomu, co dělám, a že to dělám dobře, pak jsem absolutně oddaná. Třeba u Ladislava Smočka mi ani nepřišlo, že mě výrazně vedl. Pojmenoval přesně pár slovy situaci postavy, nezahltil vás nadbytečnými informacemi a vám se najednou zdálo, že je vše jasné a velmi jednoduché. Vycházel z toho, co mu nabízíte, ale donutil vás k maximální koncentraci. Řekl: „Výborně, ale…“ a třeba všechno vyvrátil, ovšem ve mně zůstalo to slovo „výborně“. Tím vás nezakřiknul. Herce nesmíte zakřiknout. Nevím, možná někomu pomáhá, když ho režisér bičuje, ale mě to stresuje. A pak, je to velká úleva pracovat s režisérem, který ví, co chce a je si jistý tím, co dělá.

Jaký je váš vztah k textům, které vznikaly autorsky pro plzeňské divadlo? Nebojíte se jejich kvality a jejich neprověřenosti?

Tak třeba všechny hry Toníka Procházky byly pro Plzeň velice cenné. Tonda je psal s absolutní představou toho či onoho konkrétního herce. Psal tzv. role na tělo. Já měla to štěstí, že jsem si jich užila osm. Tedy v osmi inscenacích. Věděl o mně například, že jsem v mládí dělala balet, dokonce jsem se i tou baletkou chtěla stát, a tak mi v komedii Ve státním zájmu napsal roli tanečnice. A narežíroval i kratičkou taneční kreaci na hudbu z Labutího jezera. Na tuhle scénu jsem se vždycky těšila. Ale měla jsem i vřelý vztah ke Kateřině Medicejské ve vaší autorské hře Královně Margot. To byla efektní parádní role v úspěšném představení ve Velkém divadle. Ale i Paničky, které se vztahovaly k Plzni, nebo inscenace Škoda od Tomáše Vůjtka byly pro plzeňské diváky, jak mi sami od sebe referovali, zážitkem. Vždyť šlo o naše prostředí.

Spolu s manželem Pavlem Pavlovským jste mnohokrát stála bok po boku na jevišti. Za všechna představení vzpomeňme slavnou inscenaci Lev v zimě.  Jaké to je, hrát s tak blízkým člověkem? Nehádáte se doma, nepřete se o herecké připomínky?

Práci si trochu domů nosíme, mně to ale nevadí, mám ji ráda. Doma se ale před sebou paradoxně stydíme mnohem víc než na jevišti. Takže herecké připomínky neřešíme. Ani Lva v zimě jsme spolu opravdu doma nezkoušeli, neklečeli jsme v obýváku. Jsme před sebou cudní, tak bych to řekla. Navíc herectví umíme s Pavlem odstřihnout, není to tak, že bychom ničím jiným nežili. A po tolika letech se známe tak dobře, že na sebe doma nic už hrát nemůžeme.

Překvapuje vás jako herecký partner ještě něčím?

Pro mne je Pavel skvělý partner na jevišti a hned to vysvětlím. Nejdůležitější u divadla je slyšet kolegy. Nehrát sólo. Pavel je ideální v umění naslouchat a reagovat na hereckého partnera. Divadlo je ping pong, musíte být pořád ve střehu a vybrat míček. A co je hlavní - nikdy jsem s ním neměla na jevišti strach. Když něco popletu, zareaguje na mě, nikdy mě v tom nenechal. Je skvělý improvizátor. Ten pocit bezpečí je k nezaplacení. A k tomu domácímu soužití: v jedné inscenaci, kterou jsme s Pavlem hráli v pražské Viole, jmenuje se Svíce dohořívají zazní krásná věta: „Největší štěstí v životě je, potkají-li se dva stejní lidé.“ To je pravda. Nám se to podařilo.

Miroslav Horníček přímo pro vás napsal hru Setkání s Veronikou, v níž jste spolu, a nejen ve Velkém divadle, účinkovali. Jaká to byla zkušenost?

Naprosto pozoruhodná. Když se otevřela opona, Horníček seděl na jevišti a neřekl ještě ani slovo, a už se ozval neuvěřitelný aplaus. A já? Já jsem trpěla strašnou trémou. Před premiérou jsem se ho ptala, jak ji mám ze sebe setřást. A Miroslav povídá: „Prosím tě, já už po těch letech nemám vůbec žádnou trému, víš, co uděláme? Když to na nás přijde, mrknem na sebe.“ Takže jsme tu premiéru málem promrkali. On se sice dušoval, že žádnou trémou netrpí, ale hned v prvním jednání, když jsme si ťukli vínem, vidím, jak se ta jeho ruka se skleničkou třásla. Pomyslela jsem si: tleskali mu už před začátkem, nic se mu nemůže stát, do konce představení ho publikum bude milovat, a stejně se mu chvějou ruce. To ho v mých očích nesmírně zlidštilo.

Všiml si vás prý, když v Plzni v roce 1980 režíroval Slaměný klobouk. Hrála jste v něm malou roli, Helenku. A rovnou pro vás napsal hru! To je jako sen. Musela jste zazářit.

Nebyla to velká role, nejde v ní o výkon, jen o pár výkřiků, slov a reakcí. Ale stále se o té postavě mluví, různě prochází dějem. Musela jsem být pořád k dispozici, zkoušeli jsme ve zkušebně v Komorním divadle, a tak jsem se usadila vždycky někde v rohu a pozorovala, jak Miroslav režíruje a jak s noblesou uděluje připomínky. Ten zájem na mně musel být vidět. Když jednou po zkoušce přišel a zeptal se, jestli bych si s ním nechtěla zahrát, přišlo mi to jako dobrý žert. Jenže zanedlouho napsal tuhle hru.

Dovolte mi, abych teď čtenářům hru přiblížila slovy samotného mistra Horníčka:

„Setkání s Veronikou je hra, kterou, pokud se pamatuji, jsem napsal já. Její děj se odehrává v Provenci. Je to příběh autora, který, jako každý autor, prochází dočasnou krizí, a díky setkání s provensálskou ženou jménem Veronika se z této krize dostane. Hru jsem bral jako výraz své lásky k Provenci a zároveň jako výraz hlubokého obdivu k herečce plzeňského divadla J. K. Tyla Monice Švábové. K polibku tehdy nedošlo, Moniččin manžel Pavel Pavlovský tak může zůstat klidný.“

A protože jste prošla tímhle záviděníhodným tvůrčím setkáním, vrátím se ke svému dotazu a zeptám se drze, co vás Miroslav Horníček naučil?

Divadlo, které on sám tak bravurně ovládal, tu schopnost pointovat a být pánem situace, jeho šarm a vtip, to se naučit nedá. Jestli to jednoduché představení bylo něčím výjimečné, tak pro tu radost z pobývání na jevišti, pro tu samu radost ze hry. Miroslav říkal, že je to pobývání až milostné. Jestli mě něco naučil, tak to základní, co herec k divadlu potřebuje a o čem on sám prohlašoval, že je to z devadesáti procent tajemství hereckého umění: Sebevědomí. Předal mi ho takovým zvláštním půvabným způsobem. Pořád mě chválil. Ať jsem udělala cokoliv, říkal: „Je to rozkošný, vy jste herečka, která dokáže na jevišti myslet.“ Velice rafinovaný způsob. Já se pod tíhou, nebo snad lehkostí té chvály uvolňovala a začala jsem si věřit. A pokud si herec věří, stává se uvolněným. Je schopen přesně myslet, přesně jednat, být přirozený. Pro mě to byla nesmírně důležitá lekce, jsem člověk, který bude ještě na smrtelné posteli pochybovat, jestli zvolil správně.

Setkali jste se pak ještě někdy?

Setkávali jsme se až do konce. Poslední roky a měsíce jsem ho snad měla ještě radši. Jako by spěl k jakési jednoduchosti a oproštěnosti. Už neměl potřebu být v každé situaci vtipný. Byl nesmírně lidský, prostý a občas i vážný. Humor měl samozřejmě v sobě pořád, ale žít z humoru každou vteřinu už neměl zapotřebí... Z mých návštěv míval radost. Myslím, že jsem mu do Hradešinské ulice přinášela kus jeho Plzně, na kterou nikdy nezapomněl. Já rodem Pražačka, teď domovem v Plzni, jemu, který byl rodem Plzeňan, ale v dospělosti vlastně celoživotní Pražák. Vyprávěla jsem mu, co je nového a kde jakou přestavěli křižovatku, mluvila jsem trochu „poplzeňsku“, byly to hlavně moje monology. Poslouchal pozorně, když se řeč stočila na divadlo, povídali jsme si třeba o Hamletovi, jehož nesmírně miloval. Ale když jsem přehodila výhybku a začala třeba o vaření, tak usínal. Poslední rok, co žil v Liberci, jsem ho navštívila jen jednou. V té době jsem od něho dostala tři nádherné dopisy. Sám už psát nemohl, tak je diktoval paní Olze, která ho ošetřovala. Nemohu z nich citovat, mohu jen prozradit, že Miroslav v nich byl tak přítomný, a tak duchovně silný, jako tenkrát, když jsem vedle něj stála na jevišti a zažívala pocity nekonečného štěstí.

Znáte možná humorné pořekadlo, že divadlo se dělá dobré, špatné a v Brně. Dalo by se v případě Plzně mluvit o nějakém plzeňském stylu?

O stylu ne. Spíš je to duch. Od počátku, kdy jsem sem přišla z Prahy, cítím atmosféru příznivou pro divadlo. Strašně záleží na tom, kdo je hlavou souboru. Je-li v čele člověk, který dokáže strhnout své okolí. A tenhle přístup, maximálně se koncentrovat na divadlo, je pak nakažlivý.

Oslovuje vás dnes spolupráce s režiséry úplně jiné generace?

Líbila se mi spolupráce s dvojicí SKUTR v inscenaci Vojcek. Mají specifické a promyšlené vidění světa. Jsou to krásné divadelní obrazy. Dobře se mi pracovalo i s Michalem Vajdičkou, ve Třech sestrách jsem měla malou roli Anfisy a z hlediště se ozýval i lehký smích, což bylo příjemné. A nesmím zapomenout ani na skvělou hru Srpen v zemi indiánů na roli excentrické Violet v režii tehdy mladé nové šéfky Natálie Deákové.

Schází podle vás divadlu klub?

Podle mého názoru je pro divadlo velice důležitý. Soubory nebo jejich členové se zde víc poznávají. Divadlo by mělo být jako jedna rodina. A cítila jsem, že klub tomu vždycky napomáhal. Slavili jsme tam Silvestry, narozeniny, ale i jsme tam zapíjeli ty, kteří odešli.

Jak jste v době „předcovidové“ zvládala své vysoké pracovní nasazení? I dnes, v uzavřeném režimu, zkoušíte například v činohře Španělskou mušku, v muzikálu Billy Elliot nebo v My Fair Lady.

Beru to jako štěstí, že mě někdo chce a potřebuje. Snad i proto jsem přijala nabídku pana Lumíra Olšovského k hostování v muzikálu. Je to pro mne nová zkušenost, za kterou jsem nesmírně vděčná. Jak už víte, od malička tanec a hudbu miluju. Spíš mám občas strach, jestli obstojím. Ale divadlo beru jako perfektní duševní a fyzický trénink, nutí mě být pořád v kondici. Pro člověka mého věku je to nesmírně důležité. Miroslav Horníček říkal, že člověk stárne, když přestane žasnout, když přestane být dychtivý. Já bych ještě přidala, když přestane být zvědavý. To je to, co mě žene dál. Zvědavost.

 

Jak se s dnešní bezprecedentní situací v divadlech vyrovnáváte?

Dnešní situace je těžká pro každého a pro divadelníky obzvlášť, vždyť hrát divadlo bez diváků je absurdní. Divadlo je živý organismus, je to dialog a to podtrhuji, mezi hledištěm a jevištěm. Jeden bez druhého se neobejde… V osobním životě pak bilancuji, vracím se do svých začátků, vzpomínám a plně si uvědomuji, jak nic není v životě samozřejmé. A jak bychom měli za každou pěknou chvíli, kterou prožijeme ve zdraví, děkovat.

Já děkuji za inspirativní rozhovor.

Klára Špičková

 

Fotografie zveřejněny se souhlasem archivu Paměť národa.

  • J. K. Tyl Theater in Pilsen

    Sehr geehrte Zuschauer,

    herzlich willkommen auf den Seiten des J. K. Tyl Theaters in Pilsen.

    Das J. K. Tyl Theater besteht aus vier künstlerischen Ensembles, die jährlich ca. 600 Vorstellungen in den Sparten Schauspiel, Oper, Musical und Ballett produzieren. Titeln aus den Repertoires der internationalen Theaterbühnen wechseln sich mit absoluten Neuheiten ab und tschechischen Premieren von Stücken ausländischer Autoren. Daneben setzt das J. K. Tyl Theater auch die Aufführung von Opern, Symphonien, Operetten und Musical-Konzerten fort und baut die Tradition seiner sonntäglichen Konzertmatinee aus.

    Neben den einzelnen Theaterinszenierungen bietet das J. K. Tyl Theater weitere interessante Veranstaltungen, z. B. Ausstellungen, die eng mit der Theaterwelt verbunden sind. In die Kulturlandkarte Europas hat sich das J. K. Tyl Theater als Veranstaltungsort des jährlichen Internationalen Theater-festivals eingeschrieben, welches 1993 erstmals stattfand.

    Wir hoffen, dass Sie in unserem breitgefächerten Repertoire etwas Entsprechendes finden und wiederkommen werden.

    Wir freuen uns auf ein Wiedersehen mit Ihnen in unserem – Ihrem Theater.