DE
Donnerstag, 10 September 2020 13:37

Dramatikovy inspirace

Rozhovor s Kryštofem Pavelkou, autorem inscenace Dortel, kterou uvedeme ve světové premiéře na Malé scéně 26. září 2020. 

Kdy a jak se u tebe objevil prvotní impuls k napsání hry Dortel? Co stálo na počátku?

Když DJKT někdy na konci minulé sezóny oslovilo Adama Skalu, aby pro Malou scénu připravil autorskou inscenaci, párkrát jsme se sešli nad různými nápady, padaly tam i dost bizarní návrhy, třeba udělat představení o partě ultrafeministických teroristek. A mě pak napadlo udělat divadelní cooking show, což jsem na jevišti vlastně chtěl realizovat už dávno. Propojit tenhle nápad s „vařením“ české národní identity i pohnutou historií Plzně byl pak už jen další logický krok. Reflexí společenské a politické krajiny jsem se ve svých profesionálně uváděných hrách zabýval zatím vždy. Přijde mi to jednak přirozené, vzhledem k tomu, co mě osobně zajímá, nebo naopak štve. A druhak si myslím, že podobná reflexe je v divadelní práci i nezbytná, aspoň jak smysl divadla jako umělecké formy chápu já.

V Dortelu se hodně soutěží i vaří. Vůbec je hodně o české kuchyni. Hra má ovšem podtitul Jak se vaří národ. Proč jsi spojil téma nacionalismu právě s vařením a dal své hře rámec kuchařské televizní show?

Vaření a politika k sobě mají docela blízko, ne? Často čteme o „politické bramboračce“, či co zas naši volení zástupci spolu upekli. I volební program je takový recept na společnost. Co se týče souvislosti vaření a nacionalismu: každý národ má přece svou národní kuchyni, stejně jako národní ikony, symboly či domnělou národní povahu. Dějiny jídla jsou svým způsobem dějinami civilizace. Podle složení národní kuchyně můžete docela dobře vysledovat, jak a jakými zákruty šly v té dané zemi dějiny. A strašně rádi si o pokrmech, které pokládáme za „naše“, vyprávíme zjednodušené mýty a legendy. Podobně jako o klíčových momentech historie a důležitých postavách. Na knedlovepřu a pivu dvanáctce stojí naše identita právě tak pevně, jako na Masarykovi nebo Krylovi. Jenže Masaryk byl mnohem mnohovrstevnatější a složitější figura, než ten důstojný tatíček na koni, jak ho zná půlka národa z jedné fotky. Krylem se teď zaklínají různí huráčeši a takyvlastenci, kteří by se asi sakra podivili, co by jim jejich idol, ze kterého nepochopili ani větu, řekl na umaštěnou banalitu a uřvanou stupiditu, kterou šíří do veřejného prostoru. S knedlovepřozelopivem je to podobné. Kdejakej strejda z hospody vám vytmaví, že jemu žádní „čmoudi ani Makrela bůček nebo pivíčko nezakážou a neseberou, protože to je naše národní zlato a hrdost“, ale že nás obojí naučili jíst a vařit i pít Němci, to už neví.

V názvu hry je však kromě cukrářského výrobku ukryto i jméno známého zpěváka, plzeňského rodáka. Jak moc je tvoje hra právě o něm?

V Dortelu skutečně máme postavu, inspirovanou Tomášem Hnídkem, frontmanem kapely Ortel. Ale ta inspirace je spíše volná a slouží především k dokreslení určitého typu přemýšlení a vidění světa, o kterém text je. Jinak ovšem hra ani připravovaná inscenace nejsou primárně o životě a díle pana Hnídka, to určitě ne. Ale písničky budou!

Jaká další témata či otázky ses ve své hře snažil reflektovat?

Vedle obecného tématu nacionalismu je Dortel hrou o zmatení pojmů a manipulaci, která toto zmatení bez skrupulí využívá. Žijeme v hypermedializované, datově nasycené době a zdálo by se, že každý si během pár vteřin může opatřit relevantní a podložené informace o světě kolem něj. Opak je pravdou. Šíří se neuvěřitelné bludy, často o neoddiskutovatelných a prokazatelných skutečnostech. V Dortelu jedna z postav říká větu: „Bůhví, kdo to tenkrát na konci války v Plzni v těch amerických uniformách vlastně byl.“ Obávám se, že podobné výroky nejsou zas až taková nadsázka. Slyšíme je často, o všech možných událostech a lidech a nejen od anonymních matláků na síti. A různi hajzlíci ze spatlání pravdy, lži, pověr a poplašných zpráv významně profitují. Ostatně sami do tohoto pejskokočičkovského dortu podivné chuti a nevábné konzistence mohutně přisypávají vlastní ingredience.

V inscenaci vystupuje i postava Starce, který vzpomíná na roky 1945 a 1953. Jak se do tvé hry dostala? A proč jsou právě tyto dva dějinné okamžiky pro tvoji hru podstatné?

Postava Starce je pro mne tou nejosobnější z celé hry. Můj děda pochází z Plzně, jako náctiletý zažil osvobození v pětačtyřicátém i povstání dělníků ze Škodovky v roce 1953. Takže dost z toho, co Stařec říká, jsou vlastně vzpomínky mého dědy, byť pochopitelně upravené pro potřeby dramatického textu. Ale základ je zcela reálný. V oblouku od roku 45 do roku 53 vidím paralelu moderní historie naší země. Nejdřív euforie z konce jedné totality, v Plzni ještě podpořená tím, že osvoboditeli byli vojáci ze svobodného světa, a o pouhých osm let později výbuch vzteku proti totalitě další, která ale měla vydržet ještě šestatřicet let. Stařec v Dortelu reprezentuje historickou paměť a kontinuitu příběhu, připomínku, že jsou pořád ještě mezi námi lidé, kteří u toho byli a vědí, jak to bylo, ať už si na internetu či jinde vyřvává, kdo chce, co chce. Ta postava je také připomínkou toho, že když se z veřejného života státu začne opět stávat ona ulepená bramboračka, mohou se zlé časy vrátit. Byť v jiné podobě. Za Adama i sebe bych ještě dodal, že jsme rádi, že pan Pavlovský, doyen a ikona plzeňského divadla, který Starce hraje, roli vzal a zřejmě ho baví.

Tvoji novinku režíruje Adam Skala. Již jste spolu na nějakých projektech dříve pracovali? Spojuje vás podobné vidění divadla?

S Adamem se známe dlouho, pracovali jsme spolu na několika menších projektech, ale intenzitu ta spolupráce nabrala asi tak během posledního roku a půl. Víceméně bezprostředně po Dortelu se teď rýsují další dva větší projekty v Praze. Podobné vidění nás spojuje rozhodně, ostatně u autorského divadla to ani jinak není možné. Oba tíhneme ke grotesce, byť hodně černé, absurdní, možná i brutální, rozhodně tragikomické a vždy s politickou, přesněji řečeno společenskou reflexí.

Děkuji za rozhovor!

Zdeněk Janál

  • J. K. Tyl Theater in Pilsen

    Sehr geehrte Zuschauer,

    herzlich willkommen auf den Seiten des J. K. Tyl Theaters in Pilsen.

    Das J. K. Tyl Theater besteht aus vier künstlerischen Ensembles, die jährlich ca. 600 Vorstellungen in den Sparten Schauspiel, Oper, Musical und Ballett produzieren. Titeln aus den Repertoires der internationalen Theaterbühnen wechseln sich mit absoluten Neuheiten ab und tschechischen Premieren von Stücken ausländischer Autoren. Daneben setzt das J. K. Tyl Theater auch die Aufführung von Opern, Symphonien, Operetten und Musical-Konzerten fort und baut die Tradition seiner sonntäglichen Konzertmatinee aus.

    Neben den einzelnen Theaterinszenierungen bietet das J. K. Tyl Theater weitere interessante Veranstaltungen, z. B. Ausstellungen, die eng mit der Theaterwelt verbunden sind. In die Kulturlandkarte Europas hat sich das J. K. Tyl Theater als Veranstaltungsort des jährlichen Internationalen Theater-festivals eingeschrieben, welches 1993 erstmals stattfand.

    Wir hoffen, dass Sie in unserem breitgefächerten Repertoire etwas Entsprechendes finden und wiederkommen werden.

    Wir freuen uns auf ein Wiedersehen mit Ihnen in unserem – Ihrem Theater.