CS
úterý, 14 duben 2020 10:39

Dana Haklová - kostýmní výtvarnice

Je spousta osobností, které přímo na jevišti neuvidíte, přesto k našemu divadlu neodmyslitelně patří a jsou jeho součástí. Jednou z nich je nepochybně i kostýmní výtvarnice Dana Haklová.

Dana Haklová vystudovala Střední průmyslovou školu kamenickou obor reprodukční kamenosochařství a scénografii na pražské DAMU, kde absolvovala v roce 1984. V letech 1986–1989 byla angažována jako scénická kostýmní výtvarnice ve Státním divadle v Ústí nad Labem, kde vytvářela výpravu především k operním a baletním inscenacím. Od roku 1990 pracuje na „volné noze“. Spolupracovala s celou řadou divadel v Čechách, ale také ve Finsku, Norsku, Polsku či Bulharsku, v roce 1992 se podílela v Praze na legendárních Bídnících. S Divadlem J. K. Tyla poprvé spolupracovala v roce 1992, kdy vytvořila scénu i kostýmy k baletu Esmeralda. Od té doby se zde podílela na mnoha inscenacích napříč všemi žánry. Z posledních můžeme připomenout balet Chaplin, operetu Veselá vdova a opery Broučci a Carmen.

Dano, jak vypadaly vaše profesní začátky?

Každý začínající scénograf či kostýmní výtvarník si svou budoucí profesi může vyzkoušet už v době studia ve školním divadle. Takže do profesního života neodchází úplně nepřipraven. Ale když se tak ohlédnu zpět, každá nová inscenace byla pro mě začátkem, k němuž jsem přistupovala s pokorou. A čím jsem starší a zkušenější, tím větší pokoru mám.

Ve své dosavadní kariéře jste vytvořila stovky inscenací. Které z nich byly pro vás nejpodstatnější?

Když jsem se před časem probírala svým rozsáhlým archivem návrhů, vybavovaly se mi vzpomínky s nimi spojené. Jako když si prohlížíte fotky z rodinného alba. Svým způsobem je mám ráda všechny a nedokážu říct, která inscenace byla pro mě zásadní. Některé se mi vryly pod kůži víc, jiné méně. Těch prvních bylo určitě víc. Jsou to hlavně tituly, které mě oslovily nejen jako výtvarníka, ale i jako diváka. Z poslední doby to byl třeba balet Chaplin nebo opera Broučci. Nestává se tak často, že máte možnost navrhnout kostýmy pro světovou premiéru a osobně poznat autora.

Navrhujete raději kostýmy pro reálné, nebo abstraktní postavy, u kterých můžete více popustit svou fantazii?

Co je abstraktní a co reálná postava? Na jevišti se abstraktní může snadno zhmotnit a stát se reálným a naopak. A to je na divadle vzrušující. Záleží na režijní koncepci, ale pro mě jako pro výtvarníka je vyjádření abstraktního vždy velkou výzvou. Když se ve hře objeví postava Anděla, Smrti, Ducha nebo Čarodějnice, vrhnu se na ně jako první.

Každý během své práce bojuje s určitými obtížemi, bylo v minulosti nějaké zadání, které vás obzvlášť potrápilo?

Skoro každá inscenace má nějaký oříšek, který mě umí potrápit. Ošemetné je třeba navrhování postav zvířat. Aby to nebylo popisné, trapné, kýčovité… Těžké je navrhovat kostýmy pro inscenace, které jsou notoricky známé. Každý přece ví, jak by to mělo vypadat, a běda, jakmile přijdete s něčím jiným. Stále se učím přijmout kritiku. Pro mě je každá inscenace dítětem, které si hýčkám a dávám mu maximum, než ho pustím do světa. A pak si přečtu třeba negativní recenzi a se vším bych nejradši praštila. Ale jen na chvíli. Svou profesi miluji a nikdy jsem ani na okamžik nezalitovala, že jsem se pro ni rozhodla.

Jak vypadá spolupráce režiséra s výtvarníkem? Je vám milejší, když má režisér přesnou představu, nebo když vám nechá větší prostor…

Mezi režisérem a výtvarníkem by měl fungovat dialog. Režisér by měl mít výtvarnou představu, která je pro výtvarníka prvním impulsem a inspirací, ale zároveň by mu měl nechat prostor, aby vnesl do inscenace svůj pohled. Tím se obohacují navzájem. Režisér, který nemá výtvarnou představu vůbec, mě znejistí a přijde mi nepřipravený. O moc lehčí není ani spolupráce s druhým extrémem. S režisérem, který má naprosto přesnou představu a nedá pokoj, dokud mu ji nezhmotníte.

Jak byste charakterizovala svůj rukopis?

Nevím, jestli to souvisí s mým rukopisem, ale zůstávám věrná kresbě. Mám pocit, že to k této profesi patří. Kostým v pohybu a postava v určitém výrazu je lépe „čitelná“ jak pro režiséra a herce, tak pro švadleny a krejčové, které pak návrhy realizují. Strašně mě baví zkoušet nové techniky a hledat zajímavé, neokoukané materiály a jejich kombinace, které danou inscenaci pozvednou a ozvláštní. Třeba u opery Nevěsta messinská jsem použila techniku sámkování, která dodala kostýmům zvláštní architekturu a monumentálnost. U opery Broučci jsem si zase pohrála s vrstvením jemných a řídkých gázovin na výrazně barevných, lesklých taftech, což vytvořilo efekt šrafování a jakési éteričnosti. Kostýmy vypadaly jak z jiného světa… A to považuji na své práci za nejkrásnější. Stále máte co objevovat a to vás žene stále dopředu.

Oficiální zprávy týkající se současných událostí v Plzni najdete na stránce aktuální zprávy z Plzně.